František Doležal
| Narozen | 14.září 1909 | |
| Místo | Česká Třebová | |
| Hodnost | Plukovník | |
| Kampaně | Francie, Velká Británie | |
| Sestřely celkem | 6 | |
| Úmrtí | 4.října 1945 |
Narodil 14. září 1909 v České Třebové v rodině strojvůdce. Po maturitě na reálce odešel roku 1928 do Prahy studovat ČVUT, kde v roce 1932 dokončil deset semestrů strojního inženýrství. Pamětníci však připomínají, že navzdory technickému vzdělání působil spíše jako klasicky vzdělaný člověk, neboť vynikal znalostmi historie, filosofie, hudby, literatury a výtvarného umění.
V letech 1933-1934 vykonal prezenční vojenskou službu, a to ve škole na důstojníky dělostřelectva v záloze v Josefově. Vojnu ukončil v hodnosti podporučíka dělostřelectva v záloze.
Mohl odejít do civilu a věnovat se dokončení studia na ČVUT, ale rozhodl se pro dráhu profesionálního vojáka. Proto roku 1934 nastoupil studium ve Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Její letecké oddělení absolvoval jako premiant ročníku a roku 1936 byl vyřazen jako poručík letectva. V letech 1936-1937 prošel příslušným aplikačním kurzem, získal kvalifikaci pozorovatele a pilota a byl zařazen do funkce nižšího důstojníka k 36.stíhací letce 2.Leteckého pluku Dr. E. Beneše v Olomouci. Letka, v jejímž čele stál kpt. Karel Leypold, byla vyzbrojena stíhacími dvouplošníky Avia B-534. V době mobilizace, na podzim 1938 Doležal konal funkci prvního důstojníka 36.letky, která působila v sestavě bojového letectva 2.armády na severní Moravě. Ve službě si vedl velmi dobře.
Z okupované vlasti odešel 20.června 1939 a po kratším pobytu v polsku odplul 25.července 1939 lodí Castelholm z přístavu Gdyně do Francie. 10.října 1939 vstoupil do svazku Armée de l´Air. Po přeškolení na francouzské stíhací letouny Morane Saulnier MS-406C.1 na letecké základně v Chartres byl 17.května 1940 odeslán na západní frontu, která již tehdy byla v dramatickém pohybu. Společně se skupinou dalších českých stíhačů působil u GC II/2. V průběhu krátké, ale dramatické francouzské kampaně stačil nalétat celkem 19 operačních hodin a dobyl zde svá první čtyři vzdušná vítězství - tři jisté sestřely jeden He 111, jeden Hs 126 a jeden Do 17 a jeden pravděpodobný Bf 110.
Poté, co Francie 17.června 1940 požádala o příměří, odletěl spolu s ostatními Čechy na letounu Lockheed 12 Electra na letiště Perpignan-La Salanque v jižní Francii. Odtud pak pokračovali autem do přístavu Port Vendres, který opustili 24.června 1940 na palubě lodi General Chanza. Mířili do severní Afriky. Odtud pak následoval odjezd vlakem do marocké Casablanky a pak po moři do Velké Británie - nejprve na lodi Gib el Dersa z Casablanky do Gibraltaru a odtud lodí Neuralia do anglického Liverpoolu, kam dorazili 12.července 1940.
Po nezbytném karanténním pobytu v táboře Cholmondeley Park byl František Doležal přijat do svazku RAF VR v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer (P/O). Krátce pobyl v čs. leteckém depu v Cosfordu a 6.srpna 1940 byl přidělen do Duxfordu, kde se formovala 310.československá stíhací squadrona, prodělávající výcvik na Hurricanech Mk.I. Tato jednotka však měla tehdy pilotů nadbytek, zatímco jiné zoufale volaly po posilách. Společně s dalšími třemi českými stíhači byl proto již 26.srpna 1940 zapůjčen sousední britské 19.stíhací squadroně operující ze satelitního letiště Fowlmere. Jednotka byla vyzbrojena vynikajícími Spitfiry Mk.I společně s několika kusy kanónové verze Mk.IB. V následujícím měsíci k ní přišly i první exempláře výkonnějších Spitfirů Mk.IIA. 2.září 1940 byl P/O František Doležal prohlášen za operačního pilota a vzápětí úspěšně zasáhl do bitvy o Británii. Za poznámku jistě stojí skutečnost, že se tak stali prvními Čechy, kteří měli možnost bojovat na legendárních Spitfirech.
V průběhu bitvy o Británii si P/O František Doležal vedl velice zdatně. Ke svým dosavadním úspěchům přidal dalších pět, z nichž dva byly klasifikovány jako jisté Bf 110 a He 111, dva jako pravděpodobné sestřely Bf 109 a jeden jako poškozený He 111. V jednom z bojů byl sám zraněn do nohy, ale po nejnutnějším ošetření opět pokračoval v bojové činnosti.
Do Duxfordu, ke 310.squadroně se vrátil 29.října 1940. Ujal se velení nad její letkou A, neboť její dosavadní velitel, F/Lt Jaroslav Malý byl zraněn. Přestože jednotka po ukončení denní fáze bitvy o Británii podnikala bojové akce rozličného zaměření, utkání s Luftwaffe začínala být pro ni vzácností. Přestože jako pilot, důstojník a velitel byl hodnocen vždy jen vynikajícími známkami, následujících bezmála dvacet měsíců nedosáhl F/Lt František Doležal žádného dalšího vítězství.
11.ledna 1942 se při kolizi v Perranporthu vážně zranil dosavadní velitel 310. peruti, S/Ldr František Weber, ve funkci jej dočasně zastupoval právě Doležal. Činil tak až do 7.dubna 1942, kdy byl do čela 310.squadrony jmenován oficiálně.
Krátce na to byl vytvořen československý stíhací wing s velitelstvím v Exeteru, jehož sestavu postupně vytvořily všechny tři československé stíhací squadrony v rámci RAF, nyní již jednotně vyzbrojené standardními Spitfiry Mk.VB. Hlavní operační náplní útvaru se staly zejména doprovody bombardovacích a bitevních letounů na cíle v severozápadní Francii, především v Bretani. Později se partnery čs. wingu staly i dvoumotorové Mitchelly, Ventury a čtyřmotorové Liberatory a Fortressy.
Po dobu svého působení v čele 310.squadrony přidal S/Ldr František Doležal k dosavadním úspěchům poslední čtyři - jeden jistý sestřel Bf 109, jeden pravděpodobný Do 217 a dva poškozené letouny Fw 190. Dvou z těchto úspěchů dosáhl nad Dieppe v průběhu celodenní operace Jubilee 19.srpna 1942. Dokonalé vedení peruti a její úspěšná účast v této operaci byly posledními kamínky, které způsobily jeho navržení na okamžitě udělení vysoce ceněného Záslužného leteckého kříže DFC.
Po ukončení předepsaného operačního turnusu, k čemuž v jeho případě došlo 15.ledna 1943, byl nakrátko jmenován československým spoluvelitelem základny Churchstanton (kde tehdy sídlily 312. a 313.squadrona). S Doležalovými dosavadními výsledky byli pochopitelně spokojeni i českoslovenští nadřízení. Svědčí o tom i to, že u příležitosti jeho odchodu z operační činnosti mu inspektor československého letectva ve Velké Británii, A/V/M Karel Janoušek, KCB, udělil písemnou pochvalu, což bylo ocenění udělované jen velmi zřídka.
Do operační činnosti se František Doležal vrátil 1.dubna 1943, kdy se po odcházejícím W/Cdr Karlu Mrázkovi, DSO, DFC, ujal velení nad celým Exeter (Czech) Wingem. Čekala jej nejen další šňůra bojových akcí, ale i rozličné starosti administrativního rázu.
Od června do září 1943, bylo československé křídlo na operačním odpočinku ve Skotsku a pro svou tehdejší značnou rozptýlenost neneslo žádný společný britský název. Po přesunu všech tří čs. stíhacích squadron na jihoanglickou základnu Ibsley v září 1943 se jeho označení změnilo na Ibsley (Czech) Wing. Po jeho podřízení 2nd TAF v listopadu 1943 se název změnil nejprve na No 134 (Czech) Airfield, od května 1944 pak na No 134 (Czech) (Fighter) Wing.
Po dokončení druhého operačního turnusu odešel na opětovný odpočinek. Velení wingu po něm převzal W/Cdr Tomáš Vybíral. Stalo se tak ke dni 1.února 1944, kdy se shodou okolností schylovalo k vytouženému přezbrojení československého wingu (tehdy označovaného jako No 134 (Czech) Airfield) na moderní Spitfiry LF.Mk.IXC. Sám W/Cdr František Doležal, DFC byl ustanoven do funkce československého styčného důstojníka u nadřízeného 19.stíhacího wingu (No 19 (Fighter) Wing), sídlícího v North Wealdu. Jeho dosavadní úspěšná velitelská činnost mu vynesla další vysoké britské vyznamenání, Řád za vynikající služby (DSO).
Téměř ve všech operacích wing působil jako přímý doprovod bombardovacích formací a často bylo cílem značné protiletadlové palby. S jedinou výjimkou útoku na Brest v dubnu 1943 nebyl žádný bombardér sestřelen nepřátelskými stíhači když byl doprovázen Českým wingem, a to zásluhou Doležalova důvtipu a schopnosti wingu dorazit v čase na místo setkání. Operace byly prováděny podle plánu ve všech případech pokud to počasí dovolovalo. Pod jeho velením dosahoval wing vysokého standardu výkonnosti a disciplína ve vzduchu byla na velmi dobré úrovni.
Doležal v nové funkci již nezískal žádný potvrzený sestřel, nebylo to nikterak na závadu. Důvody částečně vysvětluje velitel nadřízené 10. skupiny Air Defence of the Great Britain, jenž o dva dny později, 5. března 1944, k tomuto návrhu dodal: „W/Cdr Doležal vedl České křídlo třináct měsíců s vynikajícími výsledky. Není jeho chybou, že od udělení DFC nezničil již žádný další letoun, neboť typ letounů, jímž bylo křídlo vyzbrojeno, je prakticky při všech ofenzivních operacích nasazován při úkolech přímého doprovodu bombardérů. Důležitou skutečností je, že s jedinou výjimkou žádný bombardér doprovázený Českým křídlem nebyl ztracen v důsledku útoku nepřátelských stíhačů, což je zásluhou především vynikajících velitelských kvalit, které W/Cdr Doležal stále prokazuje“.
Kromě již zmiňovaných vysokých britských vyznamenání DSO a DFC byla jeho dlouhodobá a úspěšná bojová a velitelská činnost postupně oceněna čtyřikrát Československým válečným křížem, třikrát Československou medailí Za chrabrost, dále Československou medailí Za zásluhy I. stupně, Pamětní medailí čs. zahraniční armády (se štítky F a VB). Francouzi mu udělili svůj Croix de Guerre se dvěma palmami a dvěma stříbrnými hvězdami, Britové ještě kampaňová vyznamenání The 1939-1945 Star with Battle of Britain Clasp, Defence Medal a War Medal.
Doležalovy skvělé bojové výsledky a vrozené velitelské schopnosti jej přímo předurčovaly k vyššímu zařazení. Bylo však nezbytné absolvovat příslušné štábní školení. Po krátkém působení na Inspektorátu československého letectva v Londýně proto v srpnu 1944 odplul do USA. Zde studoval na známé Command and General Staff School ve Fort Leavenworthu v Kansasu. V rámci studia se zde rovněž podílel na zpracování aplikačního cvičení na téma invaze na Filipíny, která byla nakonec realizována podle tohoto projektu. Poté cestoval po leteckých továrnách v USA. Navštívil závod v San Diegu, kde se vyráběly Liberatory, továrnu v Niagara Falls, jejíž výrobní linky opouštěly Lightningy a závod na Long Islandu, kde se produkovaly Thunderbolty. Do Velké Británie se s diplomem o úspěšném absolvování zmíněné školy vrátil 23.prosince 1944. Byl zařazen opět k Inspektorátu československého letectva, konkrétně ke studijní skupině a jako styčný důstojník. 3.března 1945 byl propuštěn ze svazku RAF VR a zařazen na MNO. To vše mělo souvislost s plánovaným návratem do vlasti.
Do Československa se vrátil mezi vůbec prvními, 17.května 1945, tedy týden poté, co v Praze utichly poslední výstřely a bezmála tři měsíce před oficiálním příletem všech čtyřech československých perutí RAF. Odstartoval z Croydonu na Dakotě Mk.IV KG780 od 147.squadrony se čtyřčlennou osádkou a sedmnácti cestujícími na palubě, po mezipřistáních na letištích Brusel-Évere a Plzeň-Bory dosedl v Praze-Ruzyni. Osádku tvořili F/Lt Václav Foglar, W/Cdr Vladimír Nedvěd, MBE, DFC, F/Lt Jaromír Grygar a F/Lt Ludvík Král. Letoun nesl na palubě druhý sled londýnské administrativy v čele s ministrem dr. Hubertem Ripkou a pětičlennou vojenskou delegaci.
Z návratu do vlasti se však mjr. let. František Doležal, DSO, DFC těšil jen několik málo měsíců. Muž, jenž prošel ohněm nespočetného množství soubojů s nepřátelskými letci a krupobitím protiletadlové palby, bojovník, který vždy úspěšně unikl rafinovaným nástrahám nepřítele, zlověstné přírody a rozmarům válečné techniky, se totiž stal obětí letecké nehody. Nikoli jako pilot, ale jako cestující. Stalo se to 4.října 1945 při služebním letu z Prahy do Zlína na dvoumotorovém letounu Siebel Si 204D. Za nepříznivého počasí se stroj pilotovaný por. let. Josefem Kuhnem, DFM, z blíže nezjištěných příčin zřítil u Bučovic na Moravě. Všech osm letců na palubě na místě zahynulo. Pokud jde o příčinu katastrofy, ta nebyla nikdy řádně odhalena. Nevylučovala se však ani možnost, že stroj havaroval v důsledku ještě válečné sabotáže českých dělníků, kteří tento typ letounu, převzatý po válce čs. letectvem, vyráběli pro okupanty.