Otmar Kučera
| Narozen | 13.července 1914 | |
| Místo | Brno-Juliánov | |
| Hodnost | Generálmajor | |
| Kampaně | Velká Británie | |
| Sestřely celkem | 7 | |
| Úmrtí | 6.června 1995 |
Narodil 13.července 1914 v Brně-Juliánově v rodině klempíře. O otcovo řemeslo však neměl zájem, již v dětství mu učarovala letadla. Po měšťance se sice v Brně vyučil strojním zámečníkem, ale dobrovolně se přihlásil k letectvu. Protože neměl maturitu, čekala jej poddůstojnická dráha. Nejprve v letech 1933-1935 prodělal výcvik ve Škole pro odborný dorost letectva v Prostějově, kde získal kvalifikaci pilota dvoumístných letounů. Po absolvování jej přidělili k 8.pozorovací letce 2.leteckého pluku Dr. Edvarda Beneše do Olomouce. Létal zde především na dvoumístných pozorovacích dvouplošnících Letov Š-328. Dále si zvyšoval leteckou kvalifikaci, absolvoval kurz nočního létání a nakonec ještě úspěšně završil stíhací výcvik. Jako četař délesloužící poté až do okupace létal v Olomouci u 36. stíhací letky, vyzbrojené standardními stíhacími dvouplošníky Avia B-534.
Okupovanou vlast opustil 29.prosince 1939. Složitou cestou přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Turecko, Řecko a Sýrii se dostal do libanonského Bejrútu, který byl pod francouzskou správou. Na lodi Providence se pak přes Egypt a Alžírsko přeplavil do metropolitní Francie. Po déle nežli dvouměsíčním útěku byl 3.března 1940 konečně prezentován na československém konzulátu v Marseille. Jako letec byl přirozeně odeslán k čs. letecké skupině v táboře v jihofrancouzském Agde a následně na letiště Bordeaux-Mérignac. Přeškolení na francouzskou techniku však již nestihl, neboť Francie se záhy zhroutila. Na palubě polské uhelné lodi se mu 18.června 1940 podařilo opustit francouzské břehy a odplul do Velké Británie. Do přístavu Falmouth dorazil 22.června 1940.
Byl přijat do svazku RAF VR a povýšen do hodnosti Sergeant. Krátce poté, 18.září 1940 odjel k 6. OTU do Sutton Bridge, kde absolvoval operační výcvik na Hurricanech. Poté zamířil 5.října 1940 ke své první bojové jednotce, britské 111.stíhací squadroně, operující ve Skotsku. Společně s ním u ní sloužila i celá řada dalších Čechoslováků, např. Sgt Miloslav Mansfeld či Sgt Josef Příhoda, kteří se v budoucnu měli - stejně jako on - stát stíhacími esy. Se slavnou Treble One se zúčastnil závěrečné fáze bitvy o Británii a dobyl u ní svá první vítězství - dva sestřely jisté a jeden letoun poškozený. Jeho první obětí se stal průzkumný Heinkel He 111 W.Nr. 5456, A6+WH od 1.(F)/120, který společně s P/O Peterem Simpsonem a Sgt Miloslavem Mansfeldem sestřelil 13.listopadu 1940. Stroj pilotovaný Oblt. Albrechtem Führmannem pohřbili v Severním moři.
Po půlroce, 15.dubna 1941 jej přeložili k 312.československé stíhací squadroně, k jejímuž tehdejšímu věhlasu přispěl nemalou měrou. Nejlépe se to projevilo v červnu a červenci 1941 v rámci ofenzivních operací, které prováděla na Hurricanech Mk.IIB v rámci Kenleyského wingu. U Třistadvanáctky zvýšil své skóre o další tři sestřely jisté a jeden pravděpodobný. Již tehdy jeho pilotní schopnosti, agresivní styl boje a dosažené výkony vzbuzovaly pozornost a respekt britských nadřízených. Nebylo tedy divu, že již 12.července 1941 jej velitel základny v Kenley navrhl k udělení Záslužné letecké medaile (DFM). Návrh však neprošel. Ve zdůvodnění zamítnutí se psalo, že nový návrh může být podán až bude dotyčný angažován v operační činnosti delší dobu.
U Třistadvanáctky setrval téměř na den přesně rok a 14.dubna 1942 již jako Pilot Officer byl přemístěn k Třistatřináctce, bojující nad okupovanou Evropou na Spitfirech Mk.VB ve svazku elitního a značně vytíženého Hornchurchského wingu. Jeho příchod k této jednotce, která při sweepech získala již značnou proslulost, znamenal její kvalitativní posílení. I zde zakrátko zvýšil své skóre. Po absolvování předepsaného 200 hodinového operačního turnusu odešel 22.června 1942 na zasloužený odpočinek. Strávil jej na výcvikovém oddělení Inspektorátu čs. letectva v Londýně. V té době jej také zastihla zpráva o povýšení do hodnosti Flying Officer (září 1942) a především o udělení prestižního Záslužného leteckého kříže (DFC).
Slavnostní dekorace tímto vysokým vyznamenáním proběhla 23.října 1942 v Churchstantonu před nastoupenou 313.squadronou. Kromě něj tehdy DFC obdrželi F/O Václav Jícha a P/O Josef Příhoda, zatímco F/Sgt Josef Bláha dostal AFM. Druhý operační turnus nastoupil 1.ledna 1943, kdy se opět vrátil k 313.squadroně. Opět následovaly další sweepy nad nepřátelským územím, zejména nad Bretaní, která byla nejčastějším cílem tehdejších ofenzivních operací československého křídla. Ve Velké Británii vyspěl ve vynikajícího stíhače s vrozenými velitelskými vlohami. V důsledku absence formálního velitelského školení byl proto odeslán do příslušného kurzu u Fighter Leaders School v Milfieldu (17.května až 8.června 1943). Po návratu byl povýšen do hodnosti Flight Lieutenant a 1.září 1943 byl pověřen velením nad letkou B. Vedl ji obdivuhodným stylem a v nové funkci dobyl i své poslední vzdušné vítězství, když 27.září 1943 v utkání v okolí letiště Conches ve Francii sestřelil stíhací Fw 190.
Druhý operační turnus završil před invazí 1.května 1944. V rámci odpočinku se stal operačním důstojníkem u štábu 19.sektoru 2.taktické letecké armády (2nd TAF), jemuž tehdy podléhal i 134.československý stíhací wing. Mezitím se ještě stačil v Paddingtonu oženit s elegantní dvacetiletou Alexandrou Olmerovou, dcerou předválečného československého pracovníka britského velvyslanectví v Praze a v té době zaměstnance kanceláře prezidenta Dr. Edvarda Beneše. Do operační činnosti, tedy do svého třetího turnusu, se znovu zapojil po půlroce 15.listopadu 1944. Tehdy byl jmenován velitelem 313.squadrony, kterou na Spitfirech Mk.IX do akcí nad Německem vodil až do konce války. Byl tak jedním z hrstky těch, kteří se veliteli peruti stali bez dosažení maturity. Předepsané vzdělání, nezbytný předpoklad pro výkon velitelských funkcí u poválečného letectva, si však posléze doplnil. 25.března 1945 úspěšně odmaturoval na československé státní reálce v Llanwrtyd Wellsu. Do osvobozené vlasti se vrátil 13.srpna 1945, kdy svou 313.squadronu přivedl na pražskou Ruzyni. Českoslovenští letci z Velké Británie byli tehdy uvítáni jako národní hrdinové.
Jeho válečná činnost byla úctyhodná. Nalétal bezmála tři operační turnusy, konkrétně 550 operačních hodin, z toho 231 při celkem 130 sweepech nad nepřátelským územím. Jeho osobní skóre se vyšplhalo na sedm jistých sestřelů (z toho dva ve spolupráci), jeden sestřel pravděpodobný a jeden letoun poškozený.
Za svou dlouhodobou a mimořádně úspěšnou bojovou činnost byl vyznamenán pětkrát Československým válečným křížem, třikrát Československou medailí Za chrabrost, dále Československou medailí Za zásluhy I. stupně, Pamětní medailí čs. zahraniční armády (se štítky F a VB); kromě již zmiňovaného DFC obdržel od Britů ještě The 1939-1945 Star with Battle of Britain Clasp, Air Crew Europe Star with Atlantic Clasp, Defence Medal a War Medal.
Po skončení války byly čs. letecké jednotky, které se vrátily z fronty, reorganizovány do nově ustavené struktury poválečného letectva. Kučerova 313.squadrona se stala organizačním základem pro postavení 3.letecké divize v Brně, která byla složena se stíhacích Leteckých pluků 7 a 8. Létaly na své poslední válečné výzbroji, na Spitfirech LF.Mk.IXE, v československu označených jako S-89. Kpt. Otmar Kučera byl 16.ledna 1946 ustanoven do funkce zástupce velitele Leteckého pluku 7 Invazního. Současně zastával funkci důstojníka pro osobní záležitosti u 3.letecké divize (9.července až 4.listopadu 1946) a od 15.listopadu 1946 vedl výcvik pilotů 3.letecké oblasti jako velitel její cvičné letky. 6.září 1948 - již v hodnosti majora - byl ustanoven do funkce velitele leteckého pluku 7 Invazního, mezitím přezbrojeného na Avie S-199.
Ani jemu se však nevyhnuly poúnorové čistky a perzekuce, které postihly západní letce jako celek. 15.ledna 1949 byl pod záminkou služební cesty na osvětové oddělení Hlavního štábu v Praze zatčen a uvězněn v neblaze proslulém domečku na Loretě, ve vyšetřovací věznici 5.odd. (ObZ) v Kapucínské ulici č.2/214 v Praze na Hradčanech. Po několikaměsíční vyšetřovací vazbě stanul 3.června 1949 přes senátem Státního soudu v Brně. Mjr. Otmar Kučera byl sice pro nedostatek důkazů osvobozen, ale přesto byl k 1.listopadu 1949 z armády propuštěn a o rok později i degradován.
Poté následovala dlouhá kalvárie, společná pro naprostou většinu letců, kteří za války bojovali v RAF. Přes noc byl s rodinou exekučně vystěhován z Brna a dlouhou dobu pak musel vzít zavděk nekvalifikovanou, manuální, špatně placenou prací. Nejprve kopal štěrk u Stavebních závodů Brno, poté pracoval také jako závozník a řidič. Po incidentu s kádrovákem přešel jako izolatér do družstva Izola.
V roce 1963 byl částečně rehabilitován a byla mu navrácena hodnost. V roce 1990 byl povýšen na plukovníka a o dva roky později byl vyznamenán nově zřízeným Řádem M. R. Štefánika III. třídy. 7.března 1993 byl povýšen na generálmajora. V té době byl však již velmi vážně nemocen. Ani lékařská péče, ani péče rodiny - manželky s dcerou - nestačily na zákeřnou rakovinu. V ranních hodinách 6.června 1995 generál Otmar Kučera ve své poslední bitvě podlehl. Bylo mu 81 let. Odešel tak vynikající stíhač, učitel mladých pilotů a skromný a neselhávající kamarád, charakterní a nezlomený muž, jenž prožil tolik příkoří a přece se na ně dokázal dívat s nadhledem, člověk, jenž do posledních chvil svého života překypoval vírou ve spravedlnost. Poslední rozloučení s ním proběhlo za velké účasti pilotů válečných a pilotů aeroklubů 16.června 1995 v brněnském krematoriu.