Ján Režňák
| Narozen | 14.dubna 1919 | |
| Místo | Jablonica | |
| Hodnost | Praporčík | |
| Kampaně | SSSR | |
| Sestřely celkem | 32 | |
| Úmrtí | 19.září 2007 |
Ján Režňák se narodil 14.dubna 1919 ve vesničce Jablonica v okrese Senica. Po skončení školy se vyučil elektrikářem. Po ukončení školy chodil na letiště Vajnory nacházející se u Bratislavy, kde ve Slovenském aeroklubu od dubna do srpna roku 1938 absolvoval letecký výcvik v rámci akce 1000 pilotů republice. Po ukončení kurzu vstoupil Ján Režňák do československé armády, kde v rámci československého letectva pokračoval v pilotním výcviku v Letecké škole II ve Spišské Nové Vsi, kde absolvoval základní vojenský výcvik. Následoval poddůstojnický kurz a pilotní kurzy. Výcvik Režňák ukončil v době, kdy se na mapě Evropy objevil Slovenský štát. P Po povýšení do hodnosti slobodníka byl přidělený v prosinci roku 1939 k 13.letce v Piešťanech, kde létal na letounech Avia B-534 a Avia BK-534.
První bojový turnus na východní frontě absolvoval mezi červnem a srpnem 1941, kdy odlétal 13 bojových misí nad Ukrajinou. Nálada mezi slovenskými letci letícími do SSSR nebyla moc přesvědčivá. Sám Režňák nebyl nasazením nadšený. Důvodů bylo hned několik. Podle jeho názoru nebylo slovenské letectvo připravené na frontové nasazení a sám Režňák měl osobní důvod, chtěl se ženit. Svému veliteli pro oddálení odjezdu sdělil, že mu není dobře a nakonec musel cestovat vlakem. První dojmy z Ruska byly pro slovenské piloty šokující. Podmínky v kterých tam lidé žili, podoba měst po 20 letech vlády komunistů, ale hlavně proto, že je lidé na Ukrajině nevítali jako okupanty, ale jako osvoboditele.
Letecké boje se sovětským letectvem, které bylo v oslabené nebyly pro slovenské stíhače moc časté. Během prvního bojového letu byl Režňák ostřelovaný ze země, jeho stroj neutrpěl žádné poškození. Budoucí slovenské eso se tak v té době dostalo do vzdušného boje jen jednou, při svém druhém bojovém letu. Jeho protivníkem byl místo sovětského stroje Fiat CR.42 maďarského královského letectva, v té době již spojence v bojích proti SSSR. 29.července 1941 se nad letištěm Tulczyn objevil Fiat CR.42 od 1/3 a tři slovenské B-534 pohotovostního roje byly odstartované německým velitelem základny k stíhaní narušitele. Režňák byl jediný, který byl schopný se svojí Avií dohnat narušitele a zahájil na něj střelbu na velkou vzdálenost. V té době se již obě dvě letadla přiblížila k Maďarské základně a protiletadlová palba přinutila Režňáka ukončit pronásledování. Maďarský letec si na něj stěžoval, ale německý velitel potvrdil, že Maďar vletěl do zakázaného prostoru a Režňák jen splnil svojí povinnost. Režňák si z tohoto svého prvního boje vzal ponaučení, později již začínal střelbu z menší vzdálenosti.
V lednu roku 1942 byli slovenští letci vysláni na přeškolení na Messerschmitt Bf 109E do Grove v Dánsku. Než dorazili do Dánska, používali slovenští letci nejvíce individuální a skupinovou taktiku podobnou té, která se užívala za první světové války. V Dánsku se naučili používat taktiku dvojic a čtveřic umožňující snadnou spolupráci dvou párů stíhačů. Na východní frontu se slovenští stíhači vrátili 27.října 1942 pod velením stot. Ondreje Ďumbaly. Skóre otevřeli 28.listopadu por. Vladimír Kriško a čat. Jančovič, když se pustili do boje s 9 Polikarpovy I-153 a 3 z nich sestřelili. 5.ledna 1943 se přesunuli z Majkopu do Krasnodaru a ještě ten den dostali čtyři Bf 109F jako náhradu za zastaralé Bf 109E. Později se přesunuli do Slavjanské a do Kerče, poté 18.března znovu do Anappi, kde byli vyzbrojeni Bf 109G-2 a G-4.
Ján Režňák se účastnil téměř nepřetržitě bojových akcí s 13.letkou v rámci JG 52 (13.slow/JG 52). První sestřel si připsal na své konto 17.ledna 1943. Okolo šesté ráno por. Kriško a Režňák doprovázeli Fw 189 na průzkumném letu. Při něm zpozorovali přilétat čtyři sovětské I-153. Jeden si hledal pozici pro útok na Fw 189. Režňák šel po zbylých třech a sestřelil jednoho. Bylo to lehké vítězství. Když zbylí tři sovětské stíhači viděli co se stalo jejich kamarádovi, otočili se na ústup. Režňák je pronásledoval, ale poté spatřil dalších šest přilétajících I-16 a I-153. Jeho taktika byla vybrat si jednoho z nich a soustředit se na něho. Ale sověti se vrhli k zemi, pod ochranu jejich flaku a tak je nechal být. Ukázalo se, že měli doprovázet čtyři bombardéry a tak se rozhodnul zaútočit na bombardéry. Když ho uviděli, sevřeli formaci těsněji k sobě. Režňák se k nim přiblížil tak blízko, že cítil jimi způsobené turbulence. Střelci stříleli tak usilovně, že se raději držel stranou. Při tomto manévrování ztratil z dohledu Kriška, ale po boji s ním navázal rádiem kontakt a on mu odpověděl, že je všechno v pořádku. 17.leden byl černým dnem pro 13.letku. Mezi svým ranním a odpoledním letem byli por. Ján Gerthofer a čat. Jozef Vincúr stíhat I-153 v malé výšce a Vincúr byl při něm sestřelený flakem a zahynul. Nikdy se nezjistilo, zda to byl sovětský nebo německý flak.
Později v ten samý den se Režňák sám dostal do problémů nad Krasnodarem. Z Krasnodaru odstartovali čat. František Cyprich a Režňák, přičemž oni letěli na Bf 109E, ale Gerthofer a čat. František Brezina měli již nové Bf 109 F. Krátko po startu Cyprich oznámil problémy s motorem a vrátil se. Gerthofer a Brezina byli daleko a vysoko před Režňákem, takže byl sám, když uviděl čtyři body u Černého moře. Jeden ze čtyř LaGG-3 šel po Režňákovi, ale pilot byl pravděpodobně nezkušený, palbu zahájil z přílišné vzdálenosti. Režňák palbu opětoval, ale zbraně se mu zasekly. Byl zaneprázdněný pokusy je odblokovat a do rusa málem narazil. Ten se poté otočil domů. Poté Režňák zjistil, že jedna podvozková noha jeho letounu není zatažená. Když otočil hlavu, uviděl, že se na něj pověsily dva LaGGy, ale nebyly v dobré pozici a stále si navzájem překážely ve střelbě. Když se znovu otočil, spadlo jeho letadlo do vývrtky. Měl tři velké díry v křídle, které to způsobily. Kontrolu nad letadlem získal až nad zemí, což bylo příliš nízko na vyskočení a v tom okamžiku spatřil ještě další díry v křídle. Letěl zpět nízko nad zemí a čekal, že každou chvíli skončí na zemi, ale podařilo se mu bez zranění přistát s jeho Bf 109E-4 Wk.Nr 2787 na základně. Když přistál, spočítal, že jeho letadlo bylo zasažené 64 kulometnými střelami a 3 granáty z kanónů LaGGů. Byl to jeho poslední let na Emilovi. O hodinu později znovu všichni čtyři odstartovali, ale již všichni na Bf 109F.
3.února 1943 byl Režňák s Kovaríkem určený k eskortě Ju 52/3, určeného k letu německého generála ze Slavjanské. Letištní plocha byla rozmočená a když se Režňák pokusil odstartovat, došlo k poškození pneumatiky na podvozku jeho Messerschmittu. Režňák se pokusil zatáhnout podvozek, ale pro nízkou rychlost se konec křídla jeho letadla dotkl země a jeho Bf 109F-4 Wk.Nr 13367 se převrátil. Režňák byl nezraněný, ale ve chvíli, když lezl z letadla, zaútočily sovětské LaGGy a MiGy letiště. Režňák hledal úkryt za svým poškozeným letadlem, ale přestože kulometná dávka zasáhla stroj, vyšel z toho nezraněn.
Režňák znovu pokoušel štěstí 15.února 1943, když se vracel na letiště Slavjanskaja z volného lovu v Bf 109F-4 Wk.Nr 7088, když mu při přistání zkřížil cestu německý Junkers Ju 87D. Režňák včas zareagoval a podařilo se mu doslova přeskočit přes Junkers. Po následném tvrdém dopadu na zem se trup jeho stíhačky rozlomil přímo za pilotní kabinou, ale Režňák opět vyvázl bez zranění. O tři dny později Režňák pilotoval dvojplošník Arado Ar 66, kterému selhal nad Azovským mořem motor. Podařilo se mu však klouzavým letem přiblížit k ledové kře, na které přistál. Letadlo se však za okamžik potopilo a Režňák se svým pasažérem byli na poslední chvíli zachráněni německými vojáky.
Smrt se mu podařilo oklamat opět 25.března, když střelec sovětského bombardéru Pe-2 poškodil motor jeho Bf 109G-2 Wk Nr. 13743. Režňákovi se podařilo vybrat následující pád stroje a nouzově přistát na břicho v bavlníkovém poli asi 10 km jihovýchodně od Tamaně. Letadlo bylo odepsané. Režňák doplatil na tuto příhodu boulí na čele.
Nejkurióznějším Režňákovým vítězstvím byla událost, kdy pronásledoval nepřítele, který vletěl do mraků. Režňák ho následoval. Po chvíli letu v mracích před sebou zpozoroval silnou explozi. Přitáhl knipl tak silně jak jen mohl a vyrovnal stroj těsně nad zemí. Mraky byly tak nízko, že nešťastný sovětský pilot narazil do země. Režňák nevystřelil ani jedinou ránu, ale vítězství mu bylo potvrzené.
27.října 1943 dosáhla 13.letka svůj poslední 217.sestřel na východní frontě. Poté byla odeslaná zpět na Slovensko. Po dobu své druhé operační tůry na východní frontě odlétal Režňák 194 bojových misí, zúčastnil se 36 vzdušných bojů a dosáhl 32 potvrzených sestřelů. Další tři sestřely mu nebyly potvrzené. Tyto jeho výkony ho zařadily na první místo stíhacích es Slovenského Štátu.
Za své výkony byl Režňák vyznamenaný slovenskou stříbrnou medailí vojenského Vítězného kříže, stříbrným vojenským Záslužným křížem, zlatou, stříbrnou a bronzovou medailí Za hrdinství, německým Železným křížem I a II stupně, Ehrenpokal, Německým zlatým křížem a chorvatskou stříbrnou medailí Koruna krále Zvonimíra. Taktéž byl povýšen na zástavníka.
Po návratu na Slovensko sloužil Režňák u pohotovostní letky. Naproti tomu, že odlétal dalších 22 letů u protivzdušné obrany, dalšího vítězství již nedosáhl. Na Slovensku měl další nehodu, tentokrát s letadlem Fi 156C-3 Storch Wk Nr 371. 6.dubna během přistávání na letišti v Piešťanech se na letadle zasekly pedály kormidla načež se letadlo převrátilo a došlo k poškození vrtule a křídla. Režňák byl opět nezraněn.
Na jaře roku 1944 dostala 13.letka čtrnáct (resp. 15) strojů Bf 109G-6 a byla začleněna do sestavy Jagddivision 8 umístěné ve Vídni, aby pomáhala bránit Říši. Režňák se zúčastnil sedmi letů, ale neměl příležitost pustit se do boje s Američany. V té době ministr obrany, gen. Ferdinand Čatloš a velitel štábu armády plk. Ján Golián připravovali tajný plán povstání proti Němcům. Proto mělo velitelství instrukci, neútočit na Američany pokud na slovenské piloty nebudou střílet oni. Režňák jednou letěl souběžně s americkým bombardérem a byl tak blízko, že - jak vzpomíná - viděl zlatý zub v úsměvu bočního střelce, který na něj mával. Vztahy s Němci byli v té době již napjaté. Například 13.dubna 1944 čtk. Rudolf Božík a František Hanovec byli na letu s Bf 109E, když je napadl Bf 110G-2 od 4. Staffel, Zerstörergeschwader 1, který si je spletl s Američany. Božík se otočil a němce sestřelil, ten se zřítil do Dunaje. Velitelství oficiálně uznalo Božíkovi sestřel B-24. Němci nevěděli o přípravách na povstání, ale plk. Dietrich Mense a Ignacius Weh z německé letecké mise (Deutsche Luftwaffenmission in der Slowakei) byli velmi kritičtí, hovořili o zbabělosti slovenských pilotů a požadovali útočení na Američany. Nepsané příměří s Američany bylo porušené 16.června 1944, když 376.bombardovací skupina napadla rafinérii Apolo a přístav v Bratislavě, i když víc jak hodinu předtím kroužili nad Bratislavou, aby dali lidem čas ukrýt se. Režňák měl štěstí a nezúčastnil se ani posledního boje Pohotovostní letky s bombardéry 15.USAF 26.června 1944, když nebyl mezi osmi piloty, kteří drželi pohotovost. Když vyhlásili poplach, Zeleňák se někde zdržel a tak skočil do Bf 109G-6 W.Nr. 161717 (bílá 6) místo něho. Když přišel Zeleňák chvíli se hádali, ale nakonec letěl Zeleňák. Tento let pro něj a ani ostatní slovenské letce nedopadl šťastně. Čtk. Gustáv Lang byl zraněný palbou z P-51, por. Puškár zahynul v boji, Štauder a čtk. Štefan Ocvirk nouzově přistáli, čtk. Štefan Jambor stihl vyskočit, ale jeho padák praskl a on zahynul, Božík přistál, Zeleňák stihl nouzově přistát, než ztratil vědomí. Jen Geletko se vrátil s nepoškozeným letadlem. Slovenští stíhači dokázali Němcům, že nejsou zbabělí, ale zároveň tím přestala 13.letka existovat a takto byly zmařené plány na její efektivní využití při povstání.
Slovenského národního povstání se Režňák nezúčastnil, když zůstal v Němci okupovaném západním Slovensku až do konce války. Byl ve městě když, k němu přišel jeden voják a řekl mu, že jde bojovat proti partyzánům, Režňák mu odpověděl, že je pilot, že nevezme pušku do ruky, aby šel bojovat do lesů proti partyzánům. Část mladších pilotů a personálu poté nastoupila do aut a odjela. Jiní piloti spolu s Režňákem zůstali na letišti. Režňák se druhý den ráno dozvěděl, že to byla jen záminka, ve skutečnosti se přidali k povstalcům. V ten den kpt. Haluzický telefonem zavolal Režňáka, aby přeletěl Bf 109 na Tri Duby, kde byli ostatní piloti podporující povstání. Ale žádné z letadel zanechaných v Piešťanech nemohlo letět, neměli benzín. Poté přišli Němci a vykopli slovenské piloty z letiště. Přikázali jim zůstat v Piešťanech. Nesměli opustit město a každé ráno se museli Němcům hlásit.
Po skončení války sloužil k nově založenému Československému letectvu, kde sloužil v letecké škole v Prostějově až do roku 1948, kdy byl propuštěn z armády pro jeho „nepřátelské“ postoje k lidové demokracii. Díky přímluvě Gerthofera se stal instruktorem v leteckém klubu, v roce 1951 mu byla STB zabavena jeho letecká licence. Dostudoval poté střední školu a zkoušel se dostat na vysokou školu, ale studium mu nebylo dovolené. Režňák poté pracoval jako konstruktér a technický inspektor v Považské Bystrici. Později pracoval ve stejné funkci i v Piešťanech, kde podal velké množství zlepšovacích návrhů. Do důchodu odešel v roce 1979 a žil v Piešťanech. Po roce 1989 byl povýšen slovenským ministrem obrany do hodnosti poručíka v záloze. Zemřel 19.září 2007 v Martině.