Poslední let Nikolaje Ovčinnikova
Když 30. dubna, krátce po obsazení Hulvák, byl odnášen ve stanovém plátně smrtelně raněný Jiří Hajduk přes hulvácký les okolo kouřícího kráteru po zříceném sovětském bombardovacím letadle, nevěděl nikdo, že hluboko v doutnajícím kráteru, v pancéřové kopuli jsou pozůstatky kulometčíka Nikolaje Ovčinnikova. Tehdy se všichni domnívali, že letadlo byla sovětská stíhačka a věděli jen, že pilot seskočil na padáku, spadl na hřiště DTJ v Hulvákách a skryl se někde v okolních domech. Tím pilotem byl poručík letec Krasnoj Armiji Nikolaj Krivov, se čtyřmi vyznamenáními na prsou, letec 4.ukrajinského frontu.
Na tento let startovali s naplněným letadlem z letiště Hlivici, ten den snad již po několikáté. N. Krivov jako pilot a jeho soudruh N. Ovčinnikov jako střelec. Ve výšce 1000 metrů vyrovnali let a doprovázeni dvěma stíhači se po krátkém letu octli nad Odrou. Po minutovém letu v jasném slunci jarního dne se pod nimi otevřelo panoráma ostravska - města Vítkovice a Ostrava. Každý letec vyhledal svůj úsek k bombardování podle předem určených míst na mapě a zmáčknutím několika knoflíků zasypali deštěm bomb stanoviště Němců, vrhali se na ně z výše, pálili z obou těžkých kulometů na vystrašeného nepřítele. Střemhlavými lety a střelbou z palubních zbraní brzy úplně umlčeli úplně německý flak na zatopené šachtě Bedřiška a jen čtyřhlavňová, rychlopalná děla na hřišti Čechie střílela o překot, ale bez účinku na pancéřované šturmoviky.
V pumových komorách letadla zůstalo ještě asi 30 bomb. Zakroužili tedy nad továrnou Rutgers a hřištěm Čechie a odhadovali vzdálenost pro svržení bomb na střílející Oerlikon, když náhodná rána z rychlopalného děla zasáhla otvor pro padání bomb. Nastal strašlivý výbuch 30 bomb, který utrhl podvozek a levé křídlo, jež spadlo do bazénu nových válcoven. Silou detonace byl Krivov vymrštěn z kabiny a napolo omráčen padal jako kámen mezi domy a továrny. Sebral všechnu svojí vůli a s popálenýma rukama (tehdy to ani nevěděl) pracně nahmatal šňůru padáku a v poslední minutě, sotva 120 metrů nad zemí, za ní zatáhl. Prudké škubnutí a nad jeho hlavou se objevil bílý vrchlík padáku. Předtím padal téměř 800 metrů jako kámen a tak Němci nemohli na rychle pohybující se cíl střílet a když se padák otevřel, bylo již na hromadnou střelbu pozdě. Marně se snažil popálenýma rukama chopit hedvábných šňůr, v prstech již neměl cit. V zoufalství uchopil do zubů několik šňůr a ačkoliv cítil, jak se mu šňůry zařezávaly do dásní, jak mu krev z poraněných úst tekla do krku, s dozadu zvrácenou hlavou visel na padáku. Stahoval jej vší silou na jednu stranu a tímto manévrováním a plachtěním se mu podařilo vyhnout budově a dopadnout doprostřed hřiště DTJ. Ještě několik metrů byl vlečen po zemi, ale to již držel v ruce nůž a nehledě bolest způsobenou popálením rukou ani na poraněnou nohu rychle přeřezával šňůry padáku. Jeho první pohled mířil instinktivně vzhůru, jako by jedině odtud mohla přijít záchrana. Tam 150 metrů nad zemí kroužila a sledovala ho dvě letadla. Zvedl ruku a srdce se mu poprvé sevřelo. Oba letci se s ním pohybem křídel loučili, dali mu poslední sbohem, v té chvíli si uvědomil, že je sám a pud sebezáchovy v něm ožil. Několik metrů od nej stálo 10 až 15 vozů zásobovacích oddílů. Před ním byla budova hostince, tenkrát ještě nevěděl, že ve sklepě je schováno 23 německých vojáků před bombardováním a že hlavní Opavská silnice, po které stále proudily německé oddíly, je vzdálena pouze 150 kroků. Rozběhl se tedy k nejbližšímu křoví, směrem na západ, kde byla rudá armáda a zvolil šťastný směr. Za křovím byl dřevěný plot, který prorazil a ocitl se v zahradě u dřevěné besídky. Vyrazil v jejím boku prkno a na smrt vysílen klesl na hromadu sena, jen s námahou vytáhl pistoli a jako ve snu slyšel německé rozkazy a výkřiky údivu, když brzy po odletu sovětských letadel našli na hřišti sovětský padák. Díky tomu, že to byli vojáci od zásobování a že je ani ve snu nenapadlo, že by se ruský letec mohl nacházet sotva 12 metrů od nich a hlavně však proto, že nová vlna sovětských letadel bombardováním znemožnila jakékoliv soustavné pátrání, zůstal jeho úkryt nevypátrán.
Najednou se ve dveřích besídky objevila paní Tkáčová. Znovu začala útočit sovětská letadla, minuty nejistoty se vlekly a rány pálily. Krivov se díval štěrbinou na zahradu kde se blížili dva mladíci. Josef Tkáč nesl blůzu a Emil Stalmach nesl kalhoty. Později mu Drahuše Tkáčová přinesla čepici. Rychle mu pomohli s převlékáním, utřeli mu obličej od krve, zahrabali rychle kombinézu do sena, vše se dělo rychle a s jistou nervozitou. Všichni čtyři si v malé besídce navzájem překáželi, ale nakonec byl převlečen za civila a odvedli ho do sklepa, kde se mu teprve dostalo prvního ošetření. Ve čtyři odpoledne Krivova ze spánku vyrušil známý zvuk sovětských samopalů ozývající se v Hulváckém lese. Krivov se neudržel a křičel: „Naši, eto naši, urrá!“ a musel hned vysvětlovat, jelikož viděl nechápavé pohledy, z nichž četl obavy, že mluví z horečky. Poznával sovětské samopaly a Rudá armáda se blížila. Po setkání se sovětskými vojáky byl odvezen do lazaretu v Krakově. Po léčbě v lazaretu následoval radostný návrat do Hulvák k zachráncům, ale také jeden smutný bod v návštěvě Hulvák, návrat k místu, kde zahynul v troskách šturmoviku jeho dobrý kamarád Nikolaj Ovčinnikov.
Po radostném shledání se svými českými přáteli, jej zavedli k již vychladlému kráteru a ochotní hulváčtí občané vykopali téměř na prach spálené kosti jeho nešťastného kamaráda. Důvodů proč Nikolaj Ovčinnikov nevyskočil mohlo být několik. Byl omráčen výbuchem pum tak, že ztratil vědomí. Ale pravděpodobnější je, že se výbuchem zdeformovaly pancéřové stěny kokpitu a díky tomu nemohl otevřít dvířka. Ovčinnikovy pozůstatky byly pietně uschovány v bytě pana Kudly do doby, než byly s veškerými vojenskými poctami v hulváckém lesíku pohřbeny, několik metrů od místa zřícení.
Tak zahynul jeden z mnoha milionů sovětských vojáků, kteří padli nejen za svoji velikou a slavnou zem, ale i za svobodu Československa. Čerstvé květiny na hrobě svědčí o tom, že čeští lidé nezapomínají na vojáky, kteří bojovali a umírali za možnost žít dnes ve svobodném světě, bez nacistické tyranie.