William Henry „Bill“ Mauldin
| Narozen | 29.říjen 1921 |
| Místo | Mountain Park, New Mexico |
| Hodnost | Sergeant |
| Profese | Profesionální kreslíř |
| Ocenění | Dvojnásobný držitel Pulitzerovy ceny |
| Úmrtí | 22.leden 2003 |
| Místo | Newport Beach, California |
William Henry „Bill“ Mauldin se narodil 29.října 1922 v Mountain Park v Novém Mexiku. Jeho dědeček působil jako civilní skaut u kavalerie v období Apačských válek, jeho otec byl za První světové války velitelem dělostřelecké jednotky. Mauldin absolvoval kursy na Chicagské Academy of Fine Arts pod vedením profesorky Ruth VanSickle Ford. Během svého pobytu v Chicagu se Bill Mauldin setkal s Willem Langem Jr. a rychle se s ním spřátelil. V průběhu roku 1940 vstoupil do U.S. Army aby mohl bojovat ve Druhé světové válce.
Když byl u 45té pěší divize americké armády začal kreslit kresby vojáků z povolání. Nakonec vytvořil kresbu dvou pěšáků Willieho a Joa, které se staly synonymem pro obyčejné americké vojáky. Mauldin začal také spolupracovat s americkými vojenskými novinami Stars and Stripes, jeho kresby tak viděli vojáci všech armád po celé Evropě během Druhé světové války, kresby byly také publikovány ve Spojených státech. Willie vyšel také na obálce Time Magazine v roce 1943 a Mauldin se na jeho obálce objevil v roce 1958.
Důstojníci, kteří k armádě nastoupili ještě během míru byli obvykle uraženi Maudlinem, který parodoval jejich podřízenost k pořádkům bez ohledu k tomu, že se pořádky udržovaly snadněji během mírové doby než v průběhu války. Generál George Patton si jednou zavolal Mauldina do své kanceláře a hrozil mu, že „dokope jeho zadek do vězení“ pro „rozšiřování opozičních názorů“. Toto se stalo po jedné z Mauldinových kreseb, kde si udělal legraci z Pattonova požadavku, podle kterého museli být všichni vojáci být vždy hladce oholeni, dokonce i v boji. Ale sám nejvyšší velitel Dwight Eisenhower, řekl Pattonovi aby nechal Mauldina odejít, protože cítil, že Mauldinovi kresby dávaly vojákům možný východ pro jejich frustrace. Mauldin později v roce 1972 při interview řekl: „Já jsem Pattona vždy obdivoval. Jistě, ten pošetilý bastard byl šílený. On byl nemožný. Myslel si, že žije v temném období. Vojáci pro něj byli jeho rolníci. Já jsem neměl rád jeho postoj, ale respektoval jsem jeho teorie a techniku, měl ve zvyku dostat své mužstvo z jeho liščích děr.“
Jeho kresby z něj udělaly hrdinu u prostých vojáků. Právě oni mu přičítali, že jim pomohl projít problémy během války. Mauldin sloužil v přední linii, účastnil se výsadku u Anzia kde obdržel Purpurové srdce když byl zraněn střepinou dělostřeleckého granátu. Během války dosáhl hodnosti seržanta a byl vyznamenán vyznamenáním Army's Legion of Merit za kresby, které nakreslil během války.
V roce 1945 byl ve věku 23 let Mauldin poprvé oceněn Pulitzerovou cenou. První sbírkou jeho prací byla kniha Na frontu (Up Front), která se stala bestsellerem. Kresby v této knize jsou protkány vzrušujícím vyprávěním z jeho pozorování války.
Po válce se vrátil ke kreslení politických kreseb vyjadřujících zpravidla civilní svobodu z pohledu různých skupin. Tyto kresby nebyly dobře přijaty vydavateli novin, kteří dávali více šancí více apolitickým kresbám s Williem a Joem. Ale Mauldinův pokus vzít Willieho a Joa do civilního života také nebyl úspěšný, jak bylo zdokumentováno v jeho vzpomínkách Zpět domů (Back Home), které vyšly v roce 1947.
Na chvíli opustil kreslení a pracoval jako filmový herec, nezávislý autor a ilustrátor článků a knih, včetně jednoho o Korejské válce. Willieho a Joa kreslil později ještě několikrát, jednou při pohřbu generála Omara Bradleyho a poté ještě při pohřbu generála George C. Marshalla, oba dva byli považováni jako vynikající vojevůdci, jednou pro časopis Life Magazine pro článek o Nové armádě, jednou do memoárů kolegy kreslíře Miltona Caniffa a možná ještě pár dalších příspěvků následovalo. (Mauldin chtěl Willieho a Joa zabít v posledním dni bojů, ale Stars and Stripes to zakázaly).
V roce 1956 neúspěšně kandidoval do Kongresu Spojených států jako demokrat v New Yorkském 28.okrsku volícím poslance. Mauldin měl říct o své kandidatuře do kongresu toto: „Já jsem skočil oběma nohama do kampaně která trvala sedm nebo osm měsíců. Zjistil jsem, že se v projevech ve volebních okrscích mě byl můj původ na překážku. Farmář zná farmáře a ví kdy ho klame. Tak když jsem mluvil od jejich problémech, byl jsem velmi upřimný kandidát, ale oni se mě ptali na otázky, které měly co dělat se zahraniční politikou nebo s národní politikou, zřejmě jsem byl pěkně daleko nalevo od hlavního proudu. Však jsem byl starý Trumanův demokrat, nešel jsem tak daleko než jsem odešel, ale pro jejich život jsem byl vzdálený příliš daleko.“
V roce 1958 se vrátil ke kreslení pro redakci listů St.Louis Post-Dispatch. Následující rok získal druhou Pulitzerovu cenu a cenu National Cartoonist Society za redakční kreslení. V roce 1961 obdržel také Reubenovu cenu. V roce 1962 odešel do Chicago Sun-Times. Jedna z jeho nejslavnějších poválečných kreseb se objevila v Chicagu v roce 1963, následovala po atentátu na presidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho. Kresba znázorňovala sochu Abrahama Lincolna na Lincolnově památníku, hlavu měl v rukou a plakal.
Mauldin zůstal v Sun-Times až do odchodu do důchodu v roce 1991. Bill Mauldin byl uveden do St.Louiské Walk of Fame 19.května 1991. Na konci svého života trpěl Alzheimerovou chorobou. Zemřel 22.ledna 2003 na selhání dýchacích cest v sanatoriu v Newport Beach v Kalifornii.
Během své kariéry Mauldin napsal a ilustroval více než dvanáct knih. Mezi ně patří Na frontu (Up Front vydaná v roce 1945 i v Československu, její druhé vydání vyšlo v Československu v roce 1947), Back Home (1947), Mud and Guts (1978), Hurray for B.C. (1979), Bill Mauldin's Army(1983) and Let's Declare Ourselves Winnersand Get the Hell Out(1985).
Bill Mauldin se jedním ze svých obrázků v roce 1995