Lioré-et-Olivier H.470
Lioré-et-Olivier H.470
| Motor | : | čtyři dvanáctiválcové Hispano-Suiza 12Y-35 o výkonu 850 hp |
| Rozpětí | : | 31,80 m |
| Délka | : | 21,57 m |
| Výška | : | 7,15 m |
| Nosná plocha | : | 135,00 m² |
| Hmotnost | : | 10 270 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 19 565 kg |
| Max.rychlost | : | 360 km/h |
| Výzbroj | : | dva kulomety Darne ráže 7,5 mm |
| Nosnost | : | čtyři pumy do 150 kg |
| Dolet | : | 4 450 km |
| Dostup | : | 7 000 m |
| Posádka | : | 7 |
Postaven jeden prototyp a pět sériových letadel.
Velkým ideálem francouzské společnosti Air France a její pobočky Transatlantique bylo ovládnutí poštovní letecké dopravy mezi Dakarem a Natalem, což byl nejdelší úsek na trase mezi Evropou a Jižní Amerikou. Ministerstvo letectví projevilo plnou podporu a tak vzniklo ve třicátých létech několik konstrukčních soutěží na stále výkonnější stroje pro tuto službu.
Jednu z nich obeslala v roce 1934 i firma Lioré-et-Olivier, velmi čilá v této oblasti. Vyhrála svým čtyřmotorovým typem LeO H.47, jehož stavbu zadalo ministerstvo v srpnu 1937. Nároky byly velké: náklad 1000 kg se měl přepravit na vzdálenost 3000 km a při protivětru do 50 km/h se měla cestovní rychlost pohybovat okolo 250 km/h. Přes Atlantik měli s poštou letět i čtyři cestující, na kratší vzdálenosti až osm. Firma postavila prototyp Leo H.47 ve své továrně v Argenteuilu a na rozdíl od dosud běžné praxe zhotovila i křídlo jako celokovové. LeO H.47 byl vzpěrový hornoplošník s křídlem posazeným vysoko nad trup na pylon, na přední straně bohatě prosklený. Čtyři dvanáctiválce Hispano-Suiza 12Y verzí drs a frs po 647 kW (880 k) sestavili konstruktéři do dvou tandemových dvojic, opatřených společným chladičem zavěšeným pod každou gondolou. Osádka byla obvykle pětičlenná, hlavní kabina měla čtyři sedadla upravitelná na lůžka.
Na základě velmi úspěšných zkoušek, které začaly 25.července 1936 a při nichž stroj překonal všechny požadavky, objednala Air France Transatlantique pět sériových letounů. Zakázka spadala do doby znárodňování francouzského leteckého průmyslu, takže firma Lioré-et-Olivier splynula do skupiny SNCASE. Stroje se měly stavět v továrně v Antibes u Nice, tam nebyl dostatek prostoru a proto se výroba přesunula do Vitrolles. Sériové provedení se značilo LeO H.470 a už tehdy jevila admiralita zájem o vojenskou verzi H.471. Zájem o stroje neutichl ani po havárii prototypu 19.května 1937, když se při přistávání v přetíženém stavu rozlomil trup a stroj se potopil. Výroba pokračovala dosti pomalu v důsledku zmatků, které nastaly záhy po znárodnění. Stroj č.1 vzlétl 23.července 1938 v Marignane jako F-AQOA s motory HS 12Yirs a jrs o nízké kompresi. U dalších typů je nahradily HS 12Y-32 a Y-33, nebo 12Y-34 a Y-35 s vyšším a potom zase z provozních důvodů nižším kompresním poměrem. Poslední letoun vzlétl jako F-AQOE 20.června 1939, když se v St.Raphael končily přejímací zkoušky prvního a ke službě u Air France Transatlantique nestálo nic v cestě.
Objevila se však jedna překážka, která se ukázala nepřekonatelnou - druhá světová válka. Již 3.září 1939 admiralita vyhlásila mobilizaci všech pěti strojů, jejich úpravu pro námořní průzkumné a protiponorkové úkoly a urychlené uvedení do služby u průzkumné jednotky 11E se základnou na jezeře Berre. Zatím měly tvořit zálohu. Stroj č.1 ještě konal zkoušky doletu, na č.2 se upravovaly motorové gondoly a tak byly bezprostředně k dispozici č.2, 4 a 5. Jejich přejímka začala 4.října 1939. Postupně se montovalo vojenské vybavení, na přídi se objevila zasklená kabina bombometčíka a na bocích trupu za křídlem otevřená střeliště s jedním kulometem Darne ráže 7,5 mm. Pod křídlem přibyly čtyři závěsníky pro pumy do 150 kg. Osádka se zvětšila na sedm mužů.
Již 5.prosince 1939 mohly začít seznamovací lety strojů č.2 a 4, ale hned 10.prosince bylo č.2 ztraceno při havárii na Korsice po přistání do mělké vody jezera Urbino. Zbylé čtyři působily ve Středomoří, ale nijak výrazně do bojů nezasáhly. Po francouzské kapitulaci dovolili Němci jejich provoz v nebojové dopravní službě mezi Francií a Tunisem. Dne 9.srpna 1940 byl vyhlášen jako nezvěstný stroj č.5 na trati z Karouby s osmičlennou osádkou a deseti cestujícími. Ukázalo se, že dva italské stíhací Fiaty CR.32 stroj sestřelily, protože jej jejich piloti pokládali za britský.
Eskadra 11E byla 15.srpna 1940 rozpuštěná a zbylé tři LeO H.470 přešly k eskadře 9E na jezeře Berre. V červnu 1941 vyžádali Němci posílení francouzského letectva v Dakaru v důsledku zvýšení spojenecké aktivity. Tři LeO H.470 se tam staly příslušníky eskadry 4E, která jako všechny francouzské jednotky v tamní oblasti, přešlapovala nejistě mezi loajalitou k vládě ve Vichy a nepřátelstvím k Němcům. Po obsazení celé Francie Němci v roce 1942 zmrazili dodávky náhradních dílů a omezili provoz. Když se v Africe vylodili Spojenci, zapojily se letouny po období váhání a dokonce jakéhosi odporu velitelů do součinnosti. V lednu 1943 havaroval při vzletu stroj č.1. Obtíže zbývajících čísel 3 a 4 narůstaly, až konečně 25.srpna 1943 byly prohlášeny za uzemněné. Č.4 zničil jakýsi opilý Američan v listopadu 1943 a ve stejné době dali do šrotu i poslední č.3.