Lioré-et-Olivier LeO H-257bis
Lioré-et-Olivier LeO H-257bis
| Motor | : | dva vzduchem chlazené dvouhvězdicové čtrnáctiválce Gnome-Rhône 14Kirs o výkonu 870 hp |
| Rozpětí | : | 25,50 m |
| Délka | : | 17,75 m |
| Výška | : | 6,80 m |
| Nosná plocha | : | 140,00 m² |
| Hmotnost | : | 5 300 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 9 570 kg |
| Max.rychlost | : | 230 km/h |
| Výzbroj | : | tři kulomety Darne ráže 7,5 mm |
| Nosnost | : | jedno torpédo o hmotnosti 670 kg nebo jednu pumu o 410 kg a čtyři pumy po 225 kg |
| Dolet | : | 1 500 km |
| Dostup | : | 5 500 m |
| Posádka | : | 6 |
Celkem bylo postaveno 60 letadel verze H-257bis a 26 letadel verze H-258.
Dvojplošníkem LeO-12 se firma Lioré-et-Olivier v roce 1924 snažila prosadit do francouzského vojenského letectva v kategorii těžších dvou motorových bombardérů, ale uspěla až zdokonaleným typem LeO-20. Letectvo jich koupilo 320 a používalo je od roku 1928 do 1937. V listopadu 1928 se poprvé objevil prototyp LeO-25, což byl mírně zvětšený LeO-20 s výkonnějšími motory. Letectvo typ nepřijalo, ale projevilo o něj zájem námořní letectvo, hledající tehdy náhradu za zastaralé Farmany. Prototyp tedy upravili na pobřežní hlídkový LeO H-252 se dvěma vidlicovými motory Hispano-Suiza 12Mbr po 368 kW (500 k). Ani ten se neujal a firma uspěla jen třemi pozemními letouny LeO-253 prodanými do Brazílie. Zájem námořnictva však trval a vyústil v koupi dvou kusů, LeO H-254 a LeO H-256, postavených v roce 1932 a zkoušených pak na základně St.Raphael. Byly to vlastně shodné plovákové dvouplošníky, první opět s motory HS-12Mbr a druhý s HS-12Nbr po 478 kW (650 k) a mírně zvětšenou nosnou plochou. Zůstaly u námořnictva jako cvičné. LeO H-255 byl prototyp s motory HS-12Xbrs po 507 kW (690 k), použitelný s kolovým nebo plovákovým přistávacím zařízením.
Sériová zakázka směřovala nakonec k typu LeO H-257, jehož prototyp byl objednán v únoru 1932 a přejímací zkoušky zahájil v dubnu 1933. Odpovídal zhruba H-256, avšak poháněly jej dvouhvězdicové motory Gnome-Rhône 14Kbr po 588 kW (800 k). Poprvé se objevila krytá pilotní kabina. V roce 1934 dostala továrna konečně objednávku a do března 1939 postavila 60 kusů ve zdokonalené verzi H-257bis s motory 14Kirs a Kjrs po 639 kW (870 k) a protiběžným chodem. Námořní letectvo dávalo přednost vzduchem chlazeným motorům a od shodného typu Leo H-258 s kapalinou chlazenými HS-12Nbr objednalo jen 26 strojů.
Osádku tvořilo šest mužů, z nichž střelci ovládali kulomety Darne ráže 7,5 mm na přídi a hřbetě trupu a pod trupem. Pod střední částí trupu byly závěsy na torpédo DA vz.1926 o 670 kg či na jednu pumu o 410 kg a čtyři po 225 kg. Jako první se dostaly do služby H-258, a to k escadrille 3B1 a 3B2 v červnu 1935. Postupně se oba typy dostaly k 10 escadrille Aéronautique Maritime. Několik kusů H-257bis s kolovým podvozkem používala rovněž II.skupina bombardovací eskadry 25 vojenského letectva Armée de TAir. Vytvořila se převedením námořních 4B1 a 4B2 escadrille v roce 1936. Obě letecké složky francouzského vojska měly tedy v létě 1940 jedny z nejzastaralejších letounů na světě, určených k bojovému nasazení. Od září 1939 hlídkovaly nad La Manchem, Atlantikem i Středozemním mořem. Když se z podivné války stala skutečně ostrá, musely zasáhnout i tyto dvouplošníky. Ve snaze zpomalit německý postup k Dunkerque podnikaly noční nálety na silnice a mosty v oblasti Bologne a Calais a dosáhly dokonce určitých úspěchů. Když se však musely objevit za dne a pokoušet se napadat německé jednotky směřující na Cherbourg, znamenalo to jejich naprosté zdecimování. V létě 1940 se na stroje LeO H-257bis přezbrojila escadrille E7 se základnou v Bizerta-Karouba, ale to byl již poslední větší pohyb těchto strojů před pádem Francie.
Ztráty byly obrovské. K 15.srpnu 1940 zbylo 45 LeO H-257bis a sedm H-258. Zůstaly ve službě vlády ve Vichy a to ve Francii i v severní Africe, převážně však v pomocných jednotkách. Vlékaly terče a působily jako cvičné, zejména pro noční létání. Při spojeneckém vylodění v Africe v listopadu 1942 je Francouzi uvedli do bojového stavu (s kolovými podvozky), ale prakticky nepoužili. Poslední vlékal terče ještě v září 1944. Zmiňme se ještě krátce o LeO H-259, prototypu s motory HS-12 Ydrs/Yfrs a s aerodynamicky zlepšeným výztužným systémem. Zkoušel se v roce 1935 a používal k různým experimentům až do léta 1940.