Fiat BR-20 Cicogna
Fiat BR-20bis
| Motor | : | dva hvězdicové vzduchem chlazené osmiválce Fiat A-82 RC-42 o výkonu 1 250 hp |
| Rozpětí | : | 21,85 m |
| Délka | : | 17,45 m |
| Výška | : | 4,30 m |
| Nosná plocha | : | 75,00 m² |
| Hmotnost | : | 7 500 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 11 500 kg |
| Max.rychlost | : | 460 km/h |
| Výzbroj | : | 3 kulomety Breda-SAFAT ráže 12,7 mm a dva kulomety SAFAT ráže 7,7 mm |
| Nosnost | : | maximálně 1 600 kg pum |
| Dolet | : | 2 000 km |
| Dostup | : | 9 200 m |
| Posádka | : | 5 |
Celkem bylo postaveno 255 letadel všech verzí.
Bombardovací letoun Fiat BR-20M Cicogna, byl jedním z velmi mála dvou motorových typů své kategorie ve třímotorovém italském letectvu. Šéfkonstruktér Celestino Rosatelli reagoval pružně na vlnu modernizace v americkém letectví a již v roce 1935 projektoval tento bombardér spolu s lehkým dopravním APR-2. Prototyp BR-20 (MM247) vzlétl 10.února 1936 a v září již přišly první kusy k jednotkám. Rychlost i tehdy nebývalá.
BR-20 měl celokovové křídlo, trup mě! kostru z ocelových trubek, duralový potah až za křídlo, zbytek byl kryt plátnem. Motory byly osmnáctiválce Fiat A-80 RC-41 po 650/757 kW (885/1030 k). Pětimístná osádka měla k obraně kulomety SAFAT ráže 7,7 mm, a to jeden v kulovitém střelišti Breda H na přídi, dva ve věži Breda DR na hřbetě trupu a jeden ve výklopném střelišti pod trupem. Kulomety měly po 500 nábojích. Náklad pum činil maximálně 1600 kg, obvyklé byly dvě pumy po 500 kg nebo čtyři po 250 kg.
Pilotáž i letové vlastnosti byly dobré a prvních 20 kusů, dodaných k bojovým jednotkám v únoru 1937, přineslo uspokojení. Dobrá pověst se rozšířila i do Japonska, které trpělo nedostatkem výkonných bombardérů. Koupilo 72 a pak 10 exemplářů BR-20 a nasadilo je v Číně jako Armádní typ I. Dodávka proběhla v létech 1937 a 38 a Japonsko ji zaplatilo mandžuskými sojovými boby. Japonci později typ BR-20 dosti kritizovali jako příliš zranitelný, ale jejich vlastní Ki-21 si nevedly později o nic lépe.
V létě 1937 bylo šest BR-20 začleněno do Aviazione Legionaria, italské letecké skupiny vyslané do Španělska na pomoc Francovi. Působily v rámci 230.squadriglie v oblasti Sevilly. Jedinou ztrátou byl stroj zničený při srážce na zemi. V té době byly BR-20 známy i ve světě. Dva civilní BR-20A se účastnily závodu Istres-Damašek-Paříž v srpnu 1937 (I-ROBO a I-GAQU). Při letu do Damašku si vedly dobře (průměrné rychlosti 382 a 399 km/h), ale při zpátečním letu odpadly. Jiný civilní stroj byl BR-20L I-FIAT, který podnikl v březnu 1939 dálkový přelet z Říma do Addis Abeby bez mezipřistání (4463 km) průměrnou rychlostí 390 km/h.
Stroje ze sériové produkce se postupně rozšiřovaly do bombardovacích jednotek a sloužily na všech frontách, včetně sovětské. Od února 1940 se vyráběly BR-20M, u nichž se zpracovaly zkušenosti ze španělská, zejména co do pasivní ochrany osádek a palivových nádrží. Prodloužená příď trupu zlepšila aerodynamiku, stejně jako hřbetní věž Caproni-Lanciani s kulometem Breda-SAFAT 12,7 mm. Ta nahradila stejně vyzbrojenou věž Breda M-1, která se montovala na BR-20 pozdějších výrobních bloků. Měla 350 nábojů.
Výraznější zdokonalení znamenala verze BR-20bis z roku 1941. Celkově aerodynamicky vytříbenější, měla výkonnější motory A-82 RC-42 po 918 kW (1250 k). Kulomety v hlavních střelištích byly všechny ráže 12,7 mm, na hřbetě v nové věži Breda V a k nim přibyly dva 7,7mm na bocích trupu nad křídlem. Zkoušky probíhaly na podzim 1942, ale letectvo se rozhodlo pro typ CANT Z-1018. Přesto se v Turíně stavělo 49 strojů BR-20bis. Spojenecký nálet však způsobil, že mohlo být dokončeno jen 10 kusů. Do bojů již prakticky nezasáhly. Další typ BR-20C, který firma Agusta upravila pro kanón 37 mm v přídi a další verzí byla neoznačená modifikace, opatřená u téže firmy podvozkem příďového typu.
Bitva o Británii je spojována především s úporným bojem britských a spojeneckých stíhačů s útočící německou Luftwaffe. Jen poměrně málo se ví o tom, že i Itálie vyslala do tohoto útoku své síly. Vytvořila Corpo Aereo Italiano, zahrnující 13. a 43.bombardovací stormo s dvoumotorovými stroji BR-20M a se základnami v Melsbroeku a Chièvres v Belgii. V září 1940 tam vzlétlo 80 strojů ze severoitalských základen, ale jen 63 přistály na místech určení, z nouzově přistálých během cesty bylo pět odepsáno. Na ochranu bombardérů Corpo dostalo celkem 50 stíhacích dvouplošníků Fiat CR-42.
První nálet 16 strojů na Harwich proběhl v noci 25.října se ztrátou tří strojů bez zásahu RAF. Dne 29.října 1940 se 15 BR-20M vydalo za dne nad Ramsgate v doprovodu CR-42. Avšak 11.listopadu 1940 při útoku 10 bombardérů za dne na Harwich už RAF sestřelilo pět BR-20M a tři doprovodné CR-42, bez vlastních ztrát. To vzalo Italům chuť na denní nálety. Uskutečnili ještě osm nočních akcí proti Harwichi a Ipswichi, ale ztráty způsobené RAF i důsledky nedostatečného výcviku i chabé bojové morálky v nočním létání vykonaly své. Dne 2.ledna 1941 vzlétlo Corpo naposled a 10.ledna odlétlo domů beze slávy. Corpo zaznamenalo 315 letových hodin, svrhlo 54 tuny pum a vykázalo pětadvacetiprocentní ztráty.