Fiat CR-25
Fiat CR-25
| Motor | : | dva dvouhvězdicové vzduchem chlazené čtrnáctiválce Fiat A-74 RC-38 o výkonu 870 hp |
| Rozpětí | : | 16,00 m |
| Délka | : | 13,56 m |
| Výška | : | 3,40 m |
| Nosná plocha | : | 39,20 m² |
| Hmotnost | : | 4 375 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 6 525 kg |
| Max.rychlost | : | 460 km/h |
| Výzbroj | : | tři kulomety Breda-SAFAT ráže 12,7 mm |
| Nosnost | : | maximálně 700 kg pum |
| Dolet | : | 2 100 km |
| Dostup | : | 9 600 m |
| Posádka | : | 3 |
Celkem byly postaveny dva prototypy a deset sériových letadel.
Italské vojenské letectvo bylo před válkou a během ní převážně třímotorové. To znamená, že těžší kategorie mimo jednomístných stíhacích obsadily až na nevelké výjimky třímotorové typy. Mělo to svou logiku v tom, že italský motorářský průmysl nebyl na takové úrovni, aby zajistil spolehlivé motory o vyšším výkonu, takže k dosažení potřebných vlastností bombardovacích a torpédových strojů byly třeba tři motory střední kategorie. Přitom firma Fiat byla ve dvacátých létech na prvním místě na světě ve výrobě vysokovýkonných motorů.
Výjimku tvořily na počátku války dva dvoumotorové typy továrny Fiat a jejího šéfkonstruktéra Celestina Rosatelliho, střední bombardovací BR-20 a lehčí víceúčelový CR-25. Typ CR-25 vznikl jako vyslovený víceúčelový stroj pro tříčlennou osádku, určený k lehkému bombardování, průzkum na střední až dlouhé vzdálenosti a k doprovodným stíhacím akcím. Svými tvary nevyhlížel právě bojově, připomínal spíše menší dopravní letoun, ale jeho vlastnosti byly pozoruhodně dobré a na škodu Reggia Aeronautica nevyužité. Rosatelli zpracoval jeho konstrukční podklady již v roce 1936 a dne 22.července 1937 mohl tovární pilot Valentino Cus zalátat první prototyp evidenčního označení MM.332 na turínském letišti. Stroj vypadal jako zmenšený a tvarově zdokonalený BR-20. Trup měl základní kostru z ocelových trubek, přední část byla až po odtokovou hranu křídla potažena duralovým plechem a zbytek nesl plátěný potah na lehké tvarové karosérii. Dvounosníkové křídlo mělo duralový potah na střední části až za motory, zbytek opět pokrývalo plátno. Podvozek se zatahoval dozadu do gondol motorů, přičemž část kol vyčnívala, ostruhové kolo bylo kapotované způsobem charakteristickým pro Rosatelliho. Motory byly dvouhvězdicové čtrnáctiválce Fiat A-74 RC-38 po 617 kW (840 k) v širokých krytech NACA. Poháněly třílisté stavitelné vrtule.
MM.332 nesl na přídi dva pevné kulomety Breda-SAFAT 12,7 mm a stejná zbraň byla i v motoricky poháněné věži na hřbetě trupu. Kulomet v ní měl lafetu posunutu nesymetricky na pravou stranu. Vnitřní pumovnice pojala 700 kg pum a mohla se využít i pro pomocnou palivovou nádrž. Již zalétávání prototypu a o něco mladšího MM.333 prokázalo vynikající letové vlastnosti, ale Reggia Aeronautica dlouho váhala. Nakonec až v roce 1940 objednala a dostala 10 sériových CR-25 v mírně upravené verzi, kterou naznačoval již druhý prototyp. Měla na hřbetě trupu nad pilotním prostorem malou průhlednou kupoli pro pozorovatele, prostornější hřbetní věž a další úpravy podmíněné mezitím získanými bojovými zkušenostmi. Stroje se značily CR-25bis a nesly sériová čísla MM.3651 až 3660. Jejich hmotnost se z původních 3900 kg u MM.332 zvýšila na 4375 kg. Znamenalo to se stejnými motory snížení rychlosti z 490 na 460 km/h, ale i tak stroj zůstal na dobré úrovni pro středomořské bojové podmínky.
MM.332 byl zničen havárií během předvádění, MM.333 a další stroje (bez MM.3651) šly v červenci 1941 ke 173.squadriglii strategického průzkumu se základnou v Palermu Boccadifalco. Konaly odtud průzkumné lety mezi Itálií a severní Afrikou v celém rozsahu pozemních a námořních akcí, od Egypta až po Gibraltar, a osvědčovaly i v nočním průzkumu. Z deseti strojů 173.squadriglie bylo denně nasazováno až šest strojů. Regia Aeronautica však trpěla určitou averzí vůči CR-25bis a od října 1942 je začala v průzkumných akcích nahrazovat lehčími typy Caproni Ca-314. CR-25bis se nadále používaly spíše k doprovodu lodních konvojů. V lednu 1943 byly v aktivní službě už jen dva stroje a i ty v únoru zmizely ze stavu. Letuschopné byly staženy ještě na Sicílii, kde krátký čas operovaly spolu s novými dvoumotorovými CANSA FC-20.
Zmíněný MM.3651 se stal osobním letounem italského leteckého atašé v Berlíně od jara 1941. Létal s dvojím řízením a mezi berlínským Gatowem a římským letištěm Ciampino operoval bez mezipřistání. Na podzim 1942 zalétl s atašém plk. Teuccim i k italskému kontingentu nasazenému v SSSR v oblasti Záporoží a u Vorošilovgradu. Po italské kapitulaci letoun zabavila v září 1943 Luftwaffe. Fiat chystal zdokonalenou verzi CR-25ter, ale projekt zůstal nerealizován.