Kokusai Ku-8-II
Kokusai Ku-8-II
| Rozpětí | : | 23,20 m |
| Délka | : | 13,31 m |
| Výška | : | 2,96 m |
| Nosná plocha | : | 50,70 m² |
| Hmotnost | : | 1 700 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 3 500 kg |
| Max.rychlost ve vleku | : | 224 km/h |
| Nosnost | : | 20 vojáků s plnou výzbrojí nebo 1 500 kg nákladu |
| Posádka | : | 2 |
Odhadovaný počet postavených Ku-8 se odhaduje okolo sta kusů.
Na Dálném východě obsazovalo Japonsko od konce roku 1941 a v roce 1942 obrovská území. Spoléhalo přitom vlastně jen na námořní dopravu, protože kapacita vzdušného transportu nebyla dostatečná. Neznamená to, že by se v Japonsku o výsadkové kluzáky nezajímali, vyvíjelo se postupně několik typů, avšak na samém okraji zájmu armádních i námořních složek. První armádní kluzák Ku-1-I vznikl u malé firmy Maeda Koku Kenyusho podle specifikací z června 1940 a létal od září 1941. Měl gondolovitý trup pro pilota a 6 až 8 vojáků a dlouhé nosníky ocasních ploch. Stavěl se v počtech umožňujících nejvýše výcvik pilotů i výsadkářů. Ku-1 se později objevil ještě v několika modifikacích, ale bojově nikdy použit nebyl.
Námořní letectvo zadalo stavbu kluzáku svému leteckému arzenálu v Jokosuce. Projekt tam skutečně vznikl v létě 1941, ale stavba byla svěřena méně vytížené firmě Nippon Hikoki K.K. pod názvem Kugisho MXY5. První vzlétl v únoru 1942, následován osmi dalšími kusy. Všechny nesly pilota a 11 vojáků. Některé byly i pancéřované proti ostřelování pěchotními zbraněmi. Bojové nasazení - žádné.
Při obsazení filipínského ostrova Luzon v lednu 1945 objevili Američané na několika letištích dosti velké výsadkové kluzáky. Než se je podařilo identifikovat, dostalo se jim kódového jména Gander. Posléze se zjistilo, že to jsou typy Kokusai Ku-8-II. Vzdor poměrně značné přepravní kapacitě dvou pilotů a dvaceti vojáků nebo dílů horského kanónu je bojové použití tohoto typu dokumentováno jen sporně. Za vlečné stroje sloužily dvoumotorové zastaralé bombardéry Mitsubishi Ki-21 (Sally).
Ku-8 byl původně motorovým letounem. V roce 1937 jeho konstrukci objednalo ministerstvo dopravy s cílem nalézt velmi jednoduchý dopravní typ pro rozvoj místní dopravy. Firma Nippon Kokusai Koku Kogyo vyvinula pro zakázku samonosný hornoplošník TK-3 smíšené konstrukce se dvěma hvězdicovými motory Nakajima Kotobuki 3 po 480 kW (640 k) a s pevným podvozkem. V kabině bylo místo pro osm cestujících. První z prototypů vzlétl v červnu 1938, ale ministerstvo nebylo spokojeno a zakázku zrušilo. O rok později o TK-3 projevilo zájem armádní letectvo, pro něž byl postaven a zalétán prototyp Ki-59 s motory Hitachi Ha-13a o pouhých 338 kW (450 k). Po nutných úpravách se typ stavěl v omezeném počtu jako Dopravní vz.1. V prosinci 1941 továrna upravila drak Ki-59 na kluzák sejmutím motorů a podvozku, jeho náhradou lyžemi s pomocnými koly a celkovým zjednodušením (zejména prodlouženého křídla, které dostalo vzpěry), Kluzák Ku-8-I vyhověl požadavkům a od počátku roku 1944 se do března 1945 vyráběl jako Ku-8-II. Bojové využití bylo nevelké. Ku-8-II měl smíšenou konstrukci. Trup byl z ocelových trubek s plátěným potahem, vpravo odklopná příď pro nakládání byla vyrobena jako duralová skořepina (měla dvě pilotní místa vedle sebe), křídla a ocasní plochy byly dřevěné, kormidla a větší část křídla pokrývalo plátno. V konstrukci byl použit i domácí „kompozit“ na bázi bambusu. V Japonsku vzniklo celkem 14 konstrukcí armádních vojenských kluzáků včetně cvičných. Zkratka Ku pochází od pojmu Kuraida - kluzák. Jen o Ku-8-II je známo, že byl stavěn ve větším počtu a nasazen.