Kyushu K10W1
Kyushu K10W1
| Motor | : | Nakajima typ Kotobuki 2 o výkonu 600 hp |
| Rozpětí | : | 12,36 m |
| Délka | : | 8,84 m |
| Výška | : | 2,84 m |
| Nosná plocha | : | 22,30 m² |
| Hmotnost | : | 1 476 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 2 033 kg |
| Max.rychlost | : | 281 km/h |
| Výzbroj | : | jeden pevný synchronizovaný kulomet vz.97 ráže 7,7 mm |
| Dolet | : | 1 050 km |
| Dostup | : | 7 300 m |
| Posádka | : | 2 |
Celkem postaveno okolo 176 kusů.
Jak se američtí letečtí podnikatelé do značné míry zasloužili o to, aby byly japonské letecké továrny zásobeny poznatky o nových technologiích, aerodynamických výzkumech a jiných prvcích leteckého vývoje, o tom jsme v této rubrice již nalezli řadu dokladů. Stejně tak o tom, jak se taková obchodní politika vymstila v první fázi války v Pacifiku a jak obtížně musely americké a spojenecké vzdušné síly následky dočasné japonské převahy překonávat.
Americké firmy dodávaly ve třicátých létech do Japonska ochotně stroje všech kategorií. Od některých si Japonci zakoupili přímou licenci (Douglas DC-2 a DC-3)t jiné dostali ve značném počtu (Lockheed L-14 ve třiceti kusech), další zase jen jako studijní exempláře a technologické vzorky (Seversky 2PA-B3 - dvoumístný stíhací letoun, létací čluny Fairchild A-942 a Douglas DF) či jen jako předlohu pro bezlicenční kopii (Douglas DC-4E neúspěšně překonstruovaný na bombardér Nakajima G5N Shinzan) apod.
Podobný osud jako zmíněné DC-2 a DC-3 měl také cvičný letoun North American NA-16 (předchůdce později známého Texanu), použitelný pro základní i pokračovací výcvik a po úpravách i pro nácvik střelby pevnými i pohyblivými kulomety. V září 1937 šel tedy na objednávku firmy Mitsubishi Jukoyo K. K. do Japonska jeden stroj v pokračovací cvičné verzi NA-16-4R s motorem Pratt & Whitney R-985-9CG o 330 kW (450 k). V prosinci téhož roku jej následoval další kus, tentokráte NA-16-16RW poháněný motorem Wright R-975-E3 o 295 kW (400 k) v provedení elementárního cvičného stroje. Vnějškem se oba letouny lišily vlastně jen vrtulemi - první měl třílistou a druhý dvoulistou, jinak měly pevný podvozek s jednostrannými kapotami kol.
V Japonsku převzalo oba letouny námořní letectvo a vyhodnocovalo pečlivě jejich vlastnosti. Označilo si je pro své účely podle zavedeného kódu jako KXA1 a KXA2, kde písmeno K značilo cvičnou kategorii, X experimentální a A americký původ. Slovní vyjádření typu znělo „námořní experimentální pokračovací cvičný typ A“.
Výsledkem zkoušek bylo rozhodnutí zařadit letoun KXA1 (NA-16-4R) jako pokračovací cvičný do služeb námořního letectva. Zprostředkovatelská společnost získala od North American Aviation licenční práva a výroba byla zadána firmě K.K. Watanabe Tekkosho v oblasti města Fukuoka (v roce 1943 se přejmenovala na Kyushu Hikoki K. K. podle ostrova, na němž sídlila). Námořní letectvo vydalo specifikace svých potřeb pod šifrou 14-Shi v roce 1939 a požadovalo montáž výkonnějšího motoru firmy Nakajima typu Kotobuki 2 o 338/440 kW (460/600 k) s dvoulistou vrtulí; povýšilo tedy stroj do kategorie amerických strojů AT-6 Texan, ale jako výzbroj si vyžádalo jen jeden pevný synchronizovaný kulomet vz. 97 ráže 7,7 mm. Zůstala zachována původní celokovová kostra všech Částí letounu a plátěný potah. Také podvozek se neměnil.
Firma Watanabe překonstruovala ocasní plochy tak, že posunula svislou poněkud dopředu a směrové kormidlo ukončila už nad trupem (u NA-16 sahalo až dolů). Změnil se také půdorys vodorovné ocasní plochy, u výškových kormidel odpadla navíc vykrojení u kořene odtokové hrany. Nové účelové typové označení znělo K10W1 a slovní „námořní pokračovací cvičný vz. 2“, což znamenalo, že byl přijat do výzbroje v roce 1942 (2602 japonského letopočtu).
Výroba probíhala v závodech Watanabe v létech 1941 až 1942 a letoun by se měl v nadpise uvádět jako výrobek Watanabe. Všeobecně se však v literatuře objevuje už pod novým firemním označením Kyushu. V roce 1943 převzala výrobu menší továrna Nipon Hikoki K. K. a produkovala jej do konce roku 1944. Spojenci se s typem setkávali jen ojediněle při obsazení výcvikových základen japonského námořního letectva a pak po okupaci japonských ostrovů. Spíše ze setrvačnosti než z důvodů praktické potřeby mu přidělili kódové označení Oak, tedy Dub. Pro kategorii cvičných letadel vybíral totiž kódový systém jména stromů.