Nakajima Ki-49 Donryu
Nakajima Ki-49-IIa Donryu
| Motor | : | dva čtrnáctiválce Nakajima Ha-109 (vz.2) o výkonu 1 450 hp |
| Rozpětí | : | 20,42 m |
| Délka | : | 16,50 m |
| Výška | : | 4,25 m |
| Nosná plocha | : | 69,05 m² |
| Hmotnost | : | 6 530 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 10 680 kg |
| Max.rychlost | : | 492 km/h |
| Výzbroj | : | jeden pohyblivý kanón Ho-1 ráže 20 mm, pět kulometů Ho-103 ráže 12,7 mm |
| Nosnost | : | 1 000 kg pum |
| Dolet | : | 2 000 až 2 950 km |
| Dostup | : | 9 300 m |
| Posádka | : | 8 |
Celkem postaveno 819 letadel všech verzí Ki-49.
Japonské vzdušné síly obou vojenských složek dodržovaly dlouho velmi dobrou zásadu: jakmile byl do služby zaveden nový typ letadla, konaly se přípravy na konstrukci modernějšího, aby byl včas připraven náhradní typ pro budoucnost. Když byl v roce 1937 zaveden těžký dvoumotorový typ Mitsubishi Ki-21 (Sally), zadalo armádní letectvo firmě Nakajima specifikace na nový bombardér vyšších výkonů. Mělo to být určité odškodnění za to, že předcházející soutěž vyhrál Ki-21, zatímco konkurenční Nakajima Ki-19 nebyl přijat.
Podmínky byly náročné, protože měly stroji zabezpečit samostatnou bojovou činnost bez stíhacího doprovodu. Rychlost 500 km/h, dolet 3000 km a 1000 kg pum se kombinovaly s početnou hlavňovou výzbrojí, zahrnující i pohyblivý kanón. Vedoucí projekce T. Koyama měl tedy o čem přemýšlet. Práci mu trochu usnadnila skutečnost, že jeho továrna byla pověřena licenční výrobou typu Ki-21, takže mohl převzít mnohé poznatky. Výsledkem byl návrh osmimístného bombardéru s poměrně líbivými tvary, nezvyklými, u strojů této třídy. Nový Ki-49 byl středoplošník s eliptickým křídlem a rozšířeným centroplánem, opatřený velkými Fowlerovými klapkami. Poháněly jej dva čtrnáctiválce Nakajima Ha-5 KAI po 690/795 KW (950/1080 k). Hlavňové výzbroji dominoval pohyblivý kanón Ho-1 ráže 20 mm ve střelišti na hřbetě trupu a dále kulomety vz.89 ráže 7,7 mm na přídi a zádi trupu, v bočních střelištích mezi křídlem a ocasními plochami a pod trupem. Pumovnice pojala obvykle 750 kg pum, maximálně 1000 kg a na sklonku války letouny nosily při sebevražedných náletech až 1600 kg pum.
První prototyp zahájil letové zkoušky v srpnu 1939 a do konce roku vznikly ještě dva s motory Ha-41 po 918 kW (1250 k). Ty byly vybrány pod označením vz. 100 jako jednotky sériových strojů. Zároveň se stavělo sedm letounů ověřovací série s drobnými úpravami. V březnu 1941 armádní letectvo stroj přijalo jako těžký bombardér vz.100, model 1 neboli Ki-49-I. Proti mnohým jiným japonským letounům se Ki-49-I vyznačovaly účinnou pancéřovou ochranou osádky a obaly nádrží. Armádní letectvo jim při přejímání dalo bojový název Donryu (bouřlivý drak), později, když se s nimi setkali Spojenci, přidělili jim kódový název Helen. Na vojenská letiště Ki-49-I přišly až v srpnu 1941 a zprvu ve velmi malých počtech.
Působily nejdříve na čínské pevnině, avšak v prosinci 1941 se zhusta objevovaly na Nové Británii, Nové Guineji a ohrožovaly i severní oblasti Austrálie. V praxi se ukázalo, že s rychlostí jako obranným faktorem to není takové, jak se očekávalo a že také pumový náklad neodpovídá požadavkům. Obrana - pasivní i aktivní - však byla dobrá, stejně jako letové vlastnosti a ovladatelnost. Nedostatek výkonu motorů v poměru k hmotnosti stroje se vyřešil na jaře 1942 uvedením verze Ki-49-II s motory Ha-109 (vz.2) po 1066 kW (1450k). Krátce nato se zlepšilo i pancéřování a ochrana nádrží, takže vznikl Ki-49-IIa (model 2A), zaváděný od srpna 1942.
Nízká účinnost malorážových kulometů vedla k jejich náhradě zbraněmi ráže 12,7 mm (Ho-103) ve všech střelištích s výjimkou bočních u nové verze Ki-49-IIb. Tváří v tvář spojenecké převaze ve vzduchu si osádky Donryu stále více stěžovaly na nedostatek výkonů motorů, na nízkou rychlost i na ztíženou ovladatelnost způsobenou nárůstem hmotnosti. Pomoci měly mohutné motory Nakajima Ha-117 s výkonem plných 1780 kW (2420 k) u nové verze Ki-49-III. Teoreticky by se tak stalo, ale praxe byla jiná - motory byly naprosto nespolehlivé, takže s nimi nelétalo více, než šest kusů letounů postavených ve druhé polovině roku 1943.
Ki-49-I dosloužily jako protiponorkové s detektory magnetické anomálie a s radary, mnohé Ki-49-II byly přepracovány na transportní. Byl učiněn pokus o sestavení jakéhosi nočního stíhacího týmu dvou Ki-49-II. Jeden nesl světlomet pro vyhledání cíle a druhý kanón ráže 75 mm k jeho zničení. Nápad to byl dobrý, avšak výkon letounů pro tuto roli nestačil. Na sklonku války byla řada letounů zbavených výstroje a všeho přebytečného nasazena k sebevražedným akcím.
Ještě jedna zajímavá varianta se objevila. Mezi prosincem 1940 a březnem 1941 vznikly tři pokusné letouny Ki-58, určené jako „ozbrojený doprovod“ svazů bombardovacích Ki-49. Měly uzavřenou pumovni-ci a na jejím místě vanu s pohyblivým kanónem Ho-1. Čtyři další kanóny byly rozmístěny na trupu a doplněny ještě třemi kulomety 12,7 mm. Při pokusném použití se neosvědčily. Zmiňme se ještě o Ki-80 z října 1941, což měl být stroj pro velitele svazů, dva postavené exempláře posloužily ke zkouškám motorů Ha-117 a k původní roli se nikdy nedostaly.