Messerschmitt Enzian

Enzian E4

    Protiletadlová raketa firmy Messerschmitt byla navržena pro ochranu Německa před útoky bombardovacích letadel Spojenců, ale po nezbytných úpravách měla být použitelná i jako letecká protiletadlová a pozemní protitanková, přičemž se nevylučovala ani možnost jejího případného nasazení z hladinových plavidel proti námořním cílům. V porovnání s ostatními raketami tohoto druhu mohla nést v objemné přídi válcového trupu, zhotovené z ocelového plechu o tloušťce 20 mm, neobvykle mohutnou trhavou hlavici o hmotnosti 450 kg, opatřenou akustickým zapalovačem Kranich. Zároveň se zvažoval i vývoj účinnějších hlavic, kazetové s 550 malými raketami ráže 30 mm a tříštivé s některými z tehdy ještě laboratorně zkoušených zapalovačů Fuchs (rádiový), Kugelblitz (rádiový s využitím Dopplerova efektu) a Paplitz (infračervený).

    Raketa se naváděla na cíl vizuálně pomocí optiky a rádiovými povely, pro jejichž přenos měl operátor k dispozici soupravu Burgund, sestávající z vysílače FuG 203 Kehl na pozemním stanovišti a přijímače FuG 230 Strassburg v raketě. Tuto dvojici měla později nahradit dokonalejší souprava Franken s vysílačem FuG 512 Kogge a přijímačem FuG 530 Brigg. Perspektivně se počítalo s radiolokačním naváděním kombinovaným se samonaváděcími systémy (infračerveným s názvem Madrid, pasivním akustickým, nazývaným Archimedes, nebo poloaktivním radarovým systémem Moritz), které přebíraly řízení na koncovém úseku dráhy letu.

    K urychlení rakety při vzletu sloužily čtyři odhazované raketové motory na TPL firmy Rheinmetall-Borsig Rl 503 o tahu 4x13,5kN. Po dohoření (4,5 s činnosti) byly iniciovány prachové slože pyrotechnických šroubů, kterými byly motory připevněny k tělu rakety, a prázdné komory po uvolnění odpadaly působením aerodynamických sil. Stálým zdrojem nesnází u těchto motorů bylo nepředvídatelné překračování přípustného tlaku ve spalovací komoře a s tím související dočasné otevírání pojistných ventilů (měly zabraňovat destrukci motoru) a nestejnoměrné dohořívání diglykolových zrn (pohonná látka R 6m byla velmi citlivá na změny teploty a tlaku), se kterými si konstruktéři dlouhou dobu nedokázali poradit. Obojí nepříznivě ovlivňovalo směr vektoru tahu a způsobovalo neřiditelný let rakety po spirále s následným pádem. Hlavní pohonnou jednotkou tvořily v závislosti na verzi motory HWK 109-502 a FKF613.

    Rakety se odpalovaly z upravené lafety protiletadlového kanónu ráže 88 mm s vedením o délce 10 m. Raketa opouštěla vodicí lištu při rychlosti kolem 25 m/s; po odhození urychlovacích motorů dosahovala rychlost v závislosti na úhlu stoupání 140 až 200 m/s.

    Vzhledem k použité technologii výroby (smíšenou konstrukci u E1 vystřídala celodřevěná u verze E4 a bakelizované dřevo u E5) zajišťovala výrobu raket jihoněmecká firma Holzbau Kissing KG v Sonthofenu, jejíž kapacita měla být po očekávaném zavedení velkosériové produkce posílena více než desítkou truhlářských dílen z širokého okolí.

    Včetně nabídkového projektu existovalo celkem osm studijních verzí rakety označované FR (Fliegerabwehr-Flak Rakete) a sedm verzí rakety E (Enzian).

    K verzi FR1 z června 1943 existovala pouze výkresová dokumentace. Raketa měla šípové křídlo o rozpětí 3,45 m s deskovým profilem a konstantní hloubkou a dva deskové stabilizátory se zkosenou náběžnou i odtokovou hranou (nad a pod trupem), kolmé k rovině křídla. V srpnu 1943 vznikl projekt verze FR2, tvarově téměř shodné s FR1, ale bez spodního stabilizátoru. Zato však měla FR2 ovládací mechanismus směrového kormidla a křidélek. Ani tato verze nebyla realizována.

    V září téhož roku se objevily návrhy verzí FR3 a FR3a. U obou byla základem upravená verze FR1 s křídlem o symetrickém profilu, opatřeným křidélky, která zároveň plnila funkci kormidel, se stabilizátory o podobném profilu a s válcovým trupem.

    Říjen 1943 přinesl další tři projekty. Verzi FR3b, v podstatě totožnou s FR3A, ale s vřetenovým trupem a rozpětím zvětšeným z 3,35 m na 3,70 m, verzi FR4 bez ocasních ploch se čtyřmi do kříže ustavenými křídly, a verzi FR5. Ta poslední měla jako FR3 válcový trup, umožňující zástavbu raketového motoru HWK 109-502 a stabilizátory s přímou odtokovou hranou, vyskytující se pak u všech dalších variant.

    Na posledním z řady těchto protiletadlových prostředků, označeném FR6, se ve vývojové kanceláři pracovalo od listopadu 1943 do dubna 1944. Tentokrát sáhli konstruktéři po verzi FR3b, jejíž trup upravili pro zástavbu raketového motoru Walter HWK 109-739.

    Všechny zhotovené rakety verzí FR byly technologickými modely a nepoužívaly se k letovým zkouškám. První Enzian E1 byl vyroben v únoru 1944. Od FR5 se lišil jen nepatrně zvětšenými stabilizátory. Trup se vyráběl leteckou technologií s potahem z tenkostěnných ocelových výlisků. Celodřevěnou konstrukci mělo jen křídlo a stabilizátory potažené bukovou dýhou. S typem E1 se uskutečnilo na střelnici v Peenemünde 38 letových zkoušek, první 29.března 1944, z nichž u 16 exemplářů byla v činnosti řídicí aparatura.

    Enzian E1 poháněl raketový motor RI-209, označovaný Walter HWK 109-502.

    V březnu 1944 byl navržen Enzian E2, stejný jako FR6, avšak poprvé celodřevěný, včetně nádrží na pohonnou látku (uvnitř izolovaných). Konce obou stabilizátorů byly opatřeny vřeteny pro stopovky nebo pro cívky na kabelový vodič pro přenos povelů. Dřevěné nádrže však byly hmotnostně nevyhovující.

    V červnu 1944 vznikl Enzian E3a, totožný s E2, avšak s kovovými kulovými nádržemi na pohonnou látku a bez koncových vřeten na stabilizátorech.

    V lednu 1945 následoval Enzian E3B, v zásadě verze E3A s upraveným motorem rakety Rheintochter.

    Tuto nevyráběnou verzi vystřídal v únoru 1945 Enzian E4, pokládaný za vzor pro sériovou výrobu, s celodřevěnou konstrukcí trupu, křídla i stabilizátorů, pro jejichž stavbu se použilo 75 kg dýhy, 5 kg tvrzeného dřeva a 70 kg smrkového řeziva. Výjimku tvořily příďový kužel (30 kg oceli) a kování (15 kg oceli). Proti verzi E3B, na kterou navazoval, měl delší trup (4,08 m) o průměru 0,876 m a větší rozpětí křídla (4,049 m). Vestavěný motor s neoficiálním označením FKF613, vyvinutý dr.Konradem a dr.Beckem na Vysokém učení technickém v Berlíně ve spolupráci s Ústavem pro výzkum motorových vozidel a letadlových motorů ve Stuttgartu, měl plánovanou dobu chodu 72 sekund. Maximální tah 19,6 kN dosahovaný při počátečním tlaku ve spalovací komoře 1,96 MPa poklesl po 69 sekundách chodu na 9,8 kN. K přetlakové dodávce okysličovadla (294,4 kg kyseliny dusičné +25,6 kg kyseliny sírové - SV-Stoff) a paliva (230 kg vinylisobutyléteru - Visol) se používal stlačený vzduch (28 kg), jehož pracovní tlak činil 2,65 MPa. V kulové nádrži byl udržován pod tlakem 19,6 MPa. Podle dokumentace mohl být Enzian skladován s plnými nádržemi po dobu jednoho roku při teplotě od -20 °C do +60 °C.

    Raketa Enzian E5, rovněž z února 1945, odpovídala vzhledově verzi FR4. Měla čtyři do kříže ustavená křídla (rozpětí 2,45 m) o šípovitosti 55° a velmi čistě aerodynamicky řešený trup (délka 4,60 m) pro nadzvukové rychlosti. Jako pohonné jednotky mělo být použito výkonnějšího motoru dr.Konrada (bližší označení není známé) s maximálním tlakem ve spalovací komoře 3,33 MPa. Tah se z počátečních 17,65 kN dosažených krátce po zážehu zvýšil za přibližně 25 sekund chodu motoru na 24,52 kN (raketa v tomto okamžiku měla dosahovat rychlosti zvuku) a za dalších 29 sekund poklesl na 14,71 kN (tlak ve spalovací komoře na 1,76 MPa). Specifický impuls se pohyboval mezi 1952 až 1952 Ns/kg. Pohonnou látku tvořila kombinace 320 kg kyseliny dusičné s kyselinou sírovou (SV-Stoff)a 230 kg gazolinu (tzv. Br-Stoff). I u tohoto motoru se obě složky přiváděly do komory přetlakem stlačeného vzduchu, který byl schraňován v nádrži pod tlakem 19,6 MPa. V přídi rakety byla umístěna jedna nebo více kumulativních náloží o celkové hmotnosti 225 kg s nekontaktním zapalovačem. Ačkoliv existovala výrobní výkresová dokumentace doložená podrobnými výpočty, raketa se do výroby nedostala.

    Poslední v řadě raket Enzian byl typ E6, navržený v únoru 1945. O této kabelově naváděné protitankové řízené raketě se nezachovaly ani výkresy, ani detailní údaje.

    Raketa Enzian E4 měla dosahovat rychlosti 1080 km/h. S motorem HWK 109-739 se u ní předpokládal dostup 15 850 metrů (při zkouškách verze E1 s motorem HWK 109-502 to však bylo pouhých 7010 m). Od verze E5 se očekávala rychlost v rozsahu M = 1,6 až 2,0.

    Celkem bylo vyrobeno 60 letuschopných raket verze E1 a několik kusů verze E4, které se nepodařilo zkompletovat. Projekt byl oficiálně zrušen na základě rozhodnutí zplnomocněnce pro výrobu raketových zbraní SS-gruppenfuhrera a generálporučíka zbraní SS dr.ing.Kammlera ze dne 6.února 1945. Ve skutečnosti práce na projektu neskončily, protože několik zainteresovaných osobností, mezi nimi i profesor W. Messerschmitt, prosazovalo zrušení těchto rozhodnutí. Jednání však ztroskotalo a projekt byl definitivně uzavřen v polovině března 1945. Do té doby výrobce rakety zápasil s nepřízní nadřízených orgánů a s nízkou prioritou pro dodávky materiálu, protože práce na Enzianu podle názoru RLM narušovaly výrobu stíhacích letounů, která byla hlavní náplní Messerschmittovy továrny.

    Na konstrukci rakety Enzian není mezi odborníky jednotný názor. Navzájem si odporující údaje, dokonce i v technické dokumentaci (nedbale zapisované, neúplné a místy zfalšované a zkreslené výsledky experimentálních zkoušek) ostatně neumožňují objektivní hodnocení. Podle šetření Royal Aircraft Establishment ve Farnborough, uzavřeného v roce 1947, se stanoviska německých techniků a konstruktérů dotazovaných po válce shodují v tom, že raketa Enzian byla v březnu 1945 technicky nezralá a nezpůsobilá k operačnímu nasazení.

    Enzian drží světový primát, byl první a poslední raketou postavenou výlučně ze dřeva. Pokud by se podařilo bezezbytku realizovat záměr konstruktérů, mohla to být nejjednodušší a také nejlevnější masově vyráběná německá pozemní protiletadlová raketa.