Focke-Wulf Ta 154 Moskito
Focke-Wulf Ta 154-V3 Moskito
| Motor | : | 2 hvězdicové Jumo 213E o výkonu 1 750 hp |
| Rozpětí | : | 16,00 m |
| Délka | : | 12,60 m |
| Výška | : | 3,67 m |
| Nosná plocha | : | 32,40 m² |
| Hmotnost | : | 6 320 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 8 940 kg |
| Max.rychlost | : | 650 km/h |
| Výzbroj | : | dva kanóny MG 151/20 ráže 20 mm a dva kanóny MK 108 ráže 30 mm |
| Dolet | : | 1 365 km |
| Dolet s přídavnými nádržemi | : | 1 860 km |
| Dostup | : | 10 900 m |
| Posádka | : | 2 |
Odhadovaná produkce je 60 letadel (23 prototypů, 22 předsériových, zbytek sériové letouny), dle jiných zdrojů je udáván počet 100 vyrobených letadel i s prototypy.
V euforii snadného vítězství ve Francii se technický úřad ministerstva letectví RLM, vedený Ernstem Udetem, zaměřil převážně na realizaci akce Seelöwe, tedy vylodění do Británie. Mimo jiné se urychloval vývoj velkokapacitních výsadkových kluzáků Messerschmitt Me 321 a Junkers Ju 322 a zároveň se tlumil vývoj nových typů. Tak se také stalo, že technický úřad zamítl na sklonku roku 1940 Heinkelův Projekt 1060, což byl prapředek pozdějšího nočního stíhacího He 219 Uhu. Vůbec myšlenka na to, že by bombardéry RAF mohly někdy napadat německá města v masovém měřítku, se tehdy zdála absurdní. Specializovaný noční stíhací typ podle tehdejších názorů Luftwaffe nepotřebovala. Že to vše byly nesprávné odhady a vše dopadlo jinak, to dnes víme. Zásadním důsledkem bylo to, že pro noční stíhání s moderními radarovými prostředky se mohly užívat jen modifikované verze starých typů Ju 88, Bf 110 a Do 217. Byly dosti účinné, ale krátké a opožděné nasazení He 219 ukázalo, jak jinak se mohla vyvíjet noční bombardovací ofenzíva RAF, nebýt mylného rozhodnutí Udeta a jeho úřadu.
Ještě jeden nesprávný Udetův názor se projevil negativně. Ještě před válkou, když se stupňovala letecká výroba a na obzoru se rýsoval nedostatek hliníku, zeptal se Göring, zda by se mohla stavět letadla ze dřeva. Udet to rozhodně popřel, což mělo za následek naprosté utlumení zájmu o tuto technologii a její odsunutí jen do okrajových oblastí letecké výroby.
Zlom nastal už na jaře 1942, kdy RAF dalo pocítit Německu, že končí s nálety malých skupin či jednotlivých letadel a že přistupuje k masovým akcím. Generálmajor Kammhuber, velitel nočních stíhačů, konečně prolomil odpor RLM a získal plné moci k budování výkonného a moderního způsobu obrany. Heinkel začal pracovat na svém He 219 a firma Focke-Wulf byla rovněž pověřena konstrukcí specializovaného nočního stíhacího typu. Její šéfkonstruktér a technický ředitel ing. Kurt Tank zahájil práce v září 1942. Vzhledem k nedostatku hliníku a jeho slitin měl svůj stroj navrhnout z nestrategických surovin a volba padla na dřevo. Mosquito dalo vzor, ovšem balza, jeho hlavní tajemství, byla nedostupná. Nový typ dostal přiděleno označení číslem 211, ale Tank si vyžádal 154, aby navazovalo na řadu jeho jednomístných stíhacích projektů Ta 152 a 153. Hlavním konstruktérem typu se stal ing. Ernst Nipp.
Vznikl velice pohledný hornoplošník se dvěma sedadly za sebou, se skořepinovým trupem a jednoduchým křídlem z jednoho kusu, opatřeným štěrbinovými vztlakovými klapkami. Podvozek byl příďový. Jedna pozoruhodnost ze zkoušek - trup se testoval na tlakovou pevnost ve vodě bavorského jezera Alatsee, což simulovalo poměry za letu. Prototyp Ta 154V1 byl hotov velmi rychle a vzlétl se znaky TE+FE dne 1.7. 1943 na letišti Langenhagen u Hannoveru. S motory Jumo 211 R po 1088 kW (1480 k) dosáhl už během testů 700 km/h, ovšem bez výzbroje. Druhý Ta 154V2 (TE+FF) dostal již čtyřpólové radarové antény Lichtenstein C-1, přezdívané „Matratzen“.
Třetí Ta 154V3 (TE+FG) měl nejen „matrace“, ale i plnou výzbroj dvou kanónů MG 151/20(20 mm) a dvou MK 108 ráže 30 mm. Vzdor výkonnějším motorům Jumo 213E po 1286 kW (1750 k) měl výkony asi o 12% nižší v důsledku montáže výzbroje. Ale i tak se považoval za zdařilý, takže následovala objednávka na 200 kusů Ta 154A-1. Mezitím se stavěly stroje předsériové skupiny 15 prototypů, z nichž sedm vzniklo ještě v Lagenhagenu a další v Erfurtu. Postupně se montovaly výkonnější radary a antény, převážně „parohového“ tvaru pro FuG 220 Lichtenstein SN-2 nebo i modernější parabolické, ukryté pod potahem, určené pro FuG 212. Některé stroje nesly na hřbetě otočnou anténu pro detekci britského mapovacího radaru H2S přístrojem FuG 350 Naxos.
V Erfurtu vznikly první dva sériové Ta 154A-1, z nichž druhý vzlétl 13.6.1944, ale již za patnáct dnů se rozpadl ve vzduchu. To byl začátek dlouhých potíží tohoto typu, jenž dostal bojové jméno Moskito. Moc RAF nepopíchal, protože sériové stroje vyráběné v Poznani i v Erfurtu byly lepeny nevhodným studeným klihem na rozdíl od speciálního lepidla Tego-Film, použitého u prototypů; továrna na jeho výrobu však byla pumami smetena se světa. První poznaňský stroj vzlétl 30.6. 1944 a také havaroval, stejně jako další stroj z předsérie. RLM a Göring osobně zuřili, obviňovali kdekoho, ale výsledek byl jednoznačný - 14.8. 1944 byl celý program zastaven. Postavené stroje s radarem FuG 218 Neptun sloužily počátkem roku 1945 na základně Stade, ale již se neuplatnily.