Focke-Wulf FW 190D
Focke-Wulf FW 190D-9
| Motor | : | jeden řadový dvanáctiválcový, kapalinou chlazený Junkers Jumo 213A-1 o výkonu 1 776 hp |
| Rozpětí | : | 10,50 m |
| Délka | : | 10,19 m |
| Výška | : | 3,36 m |
| Nosná plocha | : | 18,35 m² |
| Hmotnost | : | 3 490 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 4 860 kg |
| Max.rychlost | : | 686 km/h |
| Výzbroj | : | Dva kanóny MG 151 ráže 20mm v kořenech křídel s 250 náboji na zbraň, dva kulomety MG 131 ráže 13mm v trupu s 475 náboji na zbraň |
| Nosnost | : | 1 puma ráže 500kg pod trupem |
| Dolet | : | 837 km |
| Dostup | : | 11 300 m |
| Posádka | : | 1 |
Přestože FW 190A zcela ovládly oblohu, uvažoval K.Tank o dalších typech. Proto v roce 1942 vypracoval osm vývojových projektů Ra-1 až Ra-8 zahrnující různé druhy křídel a motorů pro zlepšení jeho výškových vlastností. Výsledky těchto pokusů výrazně ovlivnily i vývoj FW 190D, který se nejvíce podobal studiím Ra-1, Ra-4 a Ra-8, které využívaly motor Jumo 213, prodlouženého trupu, zvětšené ocasní plochy a dalších detailů. Do prací na verzi D silně zasáhly podmínky Říšského ministerstva letectví z roku 1943, které požadovaly výškovou stíhačku založenou na sériově vyráběném typu s co nejmenšími úpravami draku.
První byl FW 190V19 vycházející z FW 190A-1, který představoval konstrukci Ra-1. V20 a V21 sloužily k hledání vhodného typu kapotáže motoru a vstupu k sání kompresoru. V22 a V23 měly sloužit jako prototypy nepřetlakové verze FW 190D-1 aV26 s V27 výškové přetlakové FW 190D-2. Tyto projekty však byly zrušeny.
Do sériové výroby se dostalo až řešení realizované na FW 190V17, který svou kariéru zahájil již v roce 1942jako zkušební stroj při vývoji motoru Jumo 213. Od FW 190A se lišil nejen vestavěným motorem, ale i zvětšenou svislou ocasní plochou. V květnu 1944 prodělal další úpravy. Byl mu namontován motor Jumo 213A a mezi trup a ocasní plochy vložen 500mm dlouhý díl, vyrovnávající prodloužení přední části. Označení bylo změněno na FW 190V17/U1 a stal se prvním prototypem pozdějšího FW 190D-9. V červnu přeletěl do Rechlinu k letovým testům, kam ho brzy následovaly další dva prototypy - FW 190V53 a FW 190V54, které již byly vyzbrojeny dvěma kulomety MG 131 nad motorem a dvěma kanóny MG151/20 v kořenech křídla. Na V53 se prováděly zkoušky s dalšími MG 151/20 ve vnějších částech křídla, ale nakonec je demontovali. Oba stroje byly zničeny při spojeneckém náletu. Za prototypy je možno považovat i první FW 190D, a protože základem draků letadel byly verze FW 190A-8 a F-8, dostal stroj označení FW 190D-9. První stroje byly vyrobeny v srpnu 1944 ve firměFocke-Wulf v Chotěbuzi a Fieseler v Kasselu. Dále se FW 190D-9 vyráběly v továrnách Arado ve Warnemünde a Mimetall v Erfurtu. Sériové stroje poháněl motor Jumo 213A-1 s výkonem 1750k a dřevěná třílistá stavitelná vrtule VS 111 o průměru 3.5m. Výkon motoru mohl být krátkodobě zvýšen pomocným zařízením MW 50 se 155 litrovou nádrží za kabinou. Stejně jako u prototypu byl trup oproti FW 190A prodlouženo 500mm a měl větší ocasní plochu. K ochraně pilota sloužila sedačka z 8mm pancíře, dvě 5mm desky po stranách kabiny, 12mm deska za hlavou pilota a 50mm čelní štítek vrstveného skla. Výzbroj tvořily dva synchronizované kulomety MG 131 nad motorem se 475 náboji na zbraň a dva kanóny MG 151/20 s 250-ti granáty na hlaveň. Dále ji mohly rozšířit čtyři závěsníky ETC 50 nebo ETC 71 (dva pod každým křídlem) pro 50kg pumy SC50 (to byla úprava FW 190D-9/R5) nebo závěsník ETC 504 pod trupem pro pumu SC 250 nebo 300 litrovou přídavnou nádrž. Některé D-9 měly rovné překryty kabin, ale u většiny se vyskytovaly vypouklé jako u FW 190F. FW 190D-9/R11 byl vybaven radionavigačním systémem FuG 125 "Hermine", autopilotem PKS 12 a vytápěnými skly štítku, protože sloužil jako stíhačka pro špatné počasí.
Dalším pokračovatelem měl být FW 190D-10 s motorem Jumo 213C, který byl srovnatelný s Jumo 213A, ale umožňoval střelbu dutým hřídelem vrtule, kde měl být kanón MK 108. Kulomety měly být demontovány a svislá ocasní plocha z Ta 152, ale vývoj byl v dubnu 1944 zastaven.
FW 190D-11 tvarem odpovídal D-9, ale poháněl jej motor Jumo 213F s vrtulí VS 10. Výzbroj tvořily dva kanóny MG 151/20 v kořenech křídla a MK 108 v jeho vnějších částech. Bylo vyrobeno sedm prototypů, ale k sériové produkci nedošlo.
Současně s FW 190D-11 probíhal vývoj FW 190D-12. Bylo vyrobeno několik prototypů, z nichž dva (FW 190V64 aV65) tvořily základ pro FW 190D-12/R5. Výzbroj tvořily dva kanóny MG 151/20 v kořenech křídla a MK 108 střílející osou vrtule. FW190D-12/R14 byla určena, stejně jako FW 190D-9/R14, k nošení leteckých torpéd. Žádný z těchto strojů se však nedostal k bojovým jednotkám.
Poslední FW 190D s motorem Jumo 213 byl FW 190D-13 shodný s D-12, pouze MK108 nahradil lehčí MG 151/20. Pro mnoho problémů musela být montáž odkládána. Pozornost se soustředila převážně na letoun pro špatné počasí FW 190D-13/R11 s již výšeuvedenou výbavou. Motor byl stejný jako u D-12: Jumo 213 F s vrtulí VS 10. Do operace se zapojilo pouze asi 30 strojů sloužících u II/JG26.
Vzhledem k neuspokojivé situaci Německa bylo potřeba přistoupit k nouzovým řešením, která vylučovala příliš velké průtahy při nasazování nových zbraní. Proto byly v únoru 1945 u firmy Daimler-Benz přestavěny dva FW 190D-9 na prototypy verze FW190D-14 s motory DB 603LA resp. DB 603E.
Současně s vývojem D-14 se zpracovával projekt FW 190D-15, založený na pouhých úpravách FW 190D-9, čímž odsunul FW 190D-14 do pozadí. Motorovou jednotku tvořil DB 603E s vrtulí VDM a zařízením MW 50, zvyšujícím výkon na 2260k, takže stroj dosahoval rychlosti 700km/h. Ani tyto stroje do války již nezasáhly a tím končí vývoj FW 190D.