Letadlová loď Graf Zeppelin

    V létě síly havarijní a záchranné služby Baltického loďstva loď vyzdvihly. 19.srpna nedostavěnou a zmrzačenou německou letadlovou loď začlenily do stavu vojenského námořnictva SSSR jako bojovou trofej.

    Brzy po podepsání kapitulace Německa a tím konce války v Evropě se v Berlíně uskutečnila konference třech vítězných mocností. Mezi usneseními konference bylo i rozhodnutí o využití německého válečného loďstva. Jednalo se o třicet lodí, které měly být rovným dílem rozděleny mezi vítězné mocnosti. Zbytek německého loďstva měl být sešrotován. 23.ledna 1946 sovětské noviny Pravda zveřejnily Anglo-Sovětsko-Americké komuniké oznamující ustavení trojčlenné vojensko-námořní komise.

    Komise jejíž práce se za sovětskou stranu účastnil náčelník Ústředního výzkumného ústavu lodního stavitelství inženýr kontra admirál N.V. Aleksejev, ukončila svojí činnost 6.prosince 1946. Komise stanovila, že více jak 50% lodí německé Kriegsmarine byla zničena během války, okolo 13% bylo potopeno na základnách v době kapitulace, to byla jen část mezi spojenci určeného celkového počtu z pouhé jedné třetiny registrovaného stavu flotily. Mezi bojovými loďmi byly: 1 těžký a 1 lehký křižník, 13 torpédoborců, 17 minonosek, 30 ponorek, 132 minolovek, 17 eskortních lodí, 8 lodí PVO, 89 torpédových motorových člunů a 144 motorových člunů pro lovení min. Komisí zaregistrovaných více než 2 100 pomocných lodí vyvolalo v komisi mnoho velkých sporů při určování jejich osudů.

    Všechny bojové a pomocné lodě německé Kriegsmarine byly rozděleny do třech skupin. Ve skupině A byly všechny trochu poškozené lodě schopné plavby na moři. Skupinu B tvořily lodě, které potřebovaly opravy, které trvaly dobu kratší než šest měsíců. V rámci losování dostal SSSR Graf Zeppelin, který patřil do skupiny C - zatopených, poškozených nebo nedokončených lodí, jejichž uvedení do provozu by prostředky německých loděnic trvalo déle než šest měsíců. Celkem SSSR dostal 155 bojových lodí a více než 500 pomocných lodí.

    Trojčlenná komise vypracovala doporučení podle kterého všechny bojové lodi skupiny C ve stanoveném termínu podléhaly zničení potopením do velké hloubky nebo rozebráním na šrot.

    Vztahy mezi bývalými spojenci v té době již opustila přání nejlepšího a proto každý z nich hledal způsob zužitkovat vše s největším efektem protože se naskytla možnost zesílit svoje síly a oslabit sílu protivníka. Sovětští představitelé využili nemálo úsilí pro to, aby dostali velkou část německé pomocné flotily a hlavních částí „plovoucího týlu“ - plovoucí doky, jeřáby, plovoucí dílny, apod. Ale zde získala vítězství Velká Británie, která v losování získala část tankerů a jednu námořní zásobovací loď s velkou nosností. Co se týkalo nedostavěných bojových lodí, tam měl Sovětský svaz více možností. Již na konci roku 1945 na území Německa v sovětské okupační vznikaly speciální konstrukční jednotky, jenž dostaly úkol zapojit německé specialisty do dostavby ponorek třídy XXI. Později byly tyto konstrukční jednotky přeorientovány na vytvoření ponorek s turbínovým motorem. Národní komisariát vojenského námořního loďstva posuzoval otázku možnosti dostavby těžkých křižníků Tallin a Seydlitz a sériové stavby německých minolovek. Uvažovali a rozebírali možnost a účelnost pokusit se o přestavbu těžkého křižníku Seydlitz na letadlovou loď, ale záměr opravit a dál používat letadlovou loď Graf Zeppelin jako kvalitní vzorovou zkušební základnu pro vytvoření vlastních letadlových lodí, se admirál N.G. Kuzněcov obrátil na Národní komisariát lodního průmyslu a dostal schválený souhlas Baltického závodu na vykonání potřebných prací.

    Ale vláda přijala nejjednodušší řešení, které bylo shodné se spojeneckými dohodami vydanými 19.března 1947 usnesením No601-209cc „O zničení bývalých německých lodí v kategorii C v roce 1947“. Podle návrhu nového velení Vojenských mořských sil (VMS) SSSR, bylo rozhodnuto využít tuto letadlovou loď pro provedení experimentální zkoušky bojové životnosti (takové praktické pumové zkoušky za pomoci bombardérů provedli po první světové válce američané s německou lodí Ostfriesland).

    Likvidaci letadlové lodi Graf Zeppelin se předpokládalo provést s maximálním vojensko-vědeckým a praktickým efektem. Pro tento cíl byla rozkazem No0029 hlavního velitele VMS admirála I.S. Jumaševa ze 17.května 1947 vytvořena speciální komise pod vedením viceadmirála J.F. Rallja, mezi jejíž úkoly patřilo potopení letadlové lodě s uskutečněním zkoušek působení leteckých pum, děl a torpéd na její konstrukci v takzvaných statických (odpálení předem umístěné munice) a dynamických (střelby a bombardování) variantách (zpracování a provedení programu zkoušek bylo svěřeno téže komisi, kromě letadlové lodě čekal osud pokusných králíků také kapesní bitevní loď Lützow a 13 ponorek). Předpokládalo se, že letadlová loď bude zpočátku poškozená explozí předem uloženými leteckými bombami a náboji různé ráže, poté se uskuteční letecké bombardování, následovat bude střelba z hlavních děl křižníků a nakonec práci dokončí odvážný torpédový útok vedený torpédoborci a torpédovými čluny. Plánovalo se též odpálení min v různé hloubce a vzdálenostech. V přestávce mezi stanovenými variantami scénáře měla skupina vojenských vědců uskutečnit měření, výpočty a prověření částí lodi s podrobnými postupy jak obnovit činnost lodi (například , uvedení vodních čerpadel do chodu pro vypumpování nabrané vody).

    Uskutečnění programu zkoušek bylo uloženo 4.vojenské mořské flotile.

    K okamžiku přijetí tohoto řešení (přesně ke dni obsazení sovětskými vojsky) se letadlová loď nacházela daleko od svého dobrého stavu - dokonce byla daleko od rozestavěného stavu. 17.srpna 1945 byla loď prohlédnuta na vojenské námořní základně Štětín 77.skupinou havarijní záchranné služby Baltické flotily. Letadlová loď ležela na dně přístavu s neznatelným náklonem 0,5 stupně na pravobok. V pravoboku měla 36 děr od dělostřeleckých nábojů a několik trhlin o rozměrech 1,5x1,0 m. Všechny turbíny, pomocné kotle a elektrogenerátory byly poškozené němci, přičemž na několika místech byly narušeny i vodotěsné přepážky. Měl i trhlinu pod čarou ponoru o rozměru 0,8 na 0,3 m o délce okolo 0,3 m. Lodní šrouby byly sejmuty a uloženy na letové palubě. Výtahy pro letadla byly také poškozeny, přičemž v oblasti zadního výtahu byla v palubě velká prohlubeň od hloubce 0,2 m. Ukázalo se, že v letové palubě jsou i další méně rozsáhlé prohlubně po dopadu dělostřeleckých granátů.

    Vyzdvižení letadlové lodi bylo uskutečněno za pomoci motorových pump, které pumpovaly vodu ven z lodi z předběžně utěsněných děr a trhlin nacházejících se pod vodou. Stojí za připomenutí, že se loď v daném okamžiku nacházela v hloubce 7 metrů a výška zatopení v turbínových odděleních byla o třetinu nižší než venkovní hladina. Pro obnovení plavbyschopnosti bylo potřeba hermetizovat deset příčných a dvanáct podélných přepážek. Trhliny v trupu nad hladinou a poškozené průchody zavařili, ale narušenou vodotěsnost paluby nebylo možné pro velký objem prací a nedostatek času obnovit.

    Po ukončení těchto prací byla letadlová loď přesunuta do Swinemünde. 14.srpna 1947 v 14:45 čtyři přístavní parníky a námořní vlečný parník MB-44 vyvlekli letadlovou loď do vnějšího kotviště ve Swinemünde, odkud jí ozbrojený ledoborec Volynec,   vlečné   parníky MB-44 a MB-47 a   také   zabezpečující minolovky T-714, T-742 a plavidlo VM-902 dopravily do pro zkoušky vyhrazeného pětimílového čtverce mořského polygonu. Do okamžiku zahájení zkoušek měla letadlová loď ponor 6,5 m a byla pozoruhodně vyrovnaná, ale náklon na levobok pro vysušení třech úseků na pravoboku byl tři stupně.

    Když byla v noci z 15. na 16.srpna loď dopravena do zadaného čtverce, vyjasnilo se, že hlavní kotva má přerušený kotevní řetěz, který se nepodařilo opravit a doplněná lehká kotva pouze omezovala pohyb letadlové lodi v neznatelné míře. Tato okolnost jak se ukázalo měla rozhodující vliv na celý program zkoušek.

    Dopoledne 16.srpna začaly zkoušky hladinového vlivu střeliva. Zpočátku současně explodovaly předem uložené FAB-1000 (v komíně lodi), tři FAB-100 a dva 180 mm dělostřelecké granáty pod letovou palubou (FAB - trhavá letecká puma, číslo udávalo váhu v kg). Během druhé série explodovala ještě jedna FAB-1000 na letové palubě. Třetí série se skládala ze společné současné exploze FAB-250 a dvou 180 mm dělostřeleckých granátů. Puma vybuchla na letové palubě a náboje do děla ve vrchním hangáru. Čtvrtá série zahrnovala současnou explozi FAB-500 ve výšce 2,7 m nad letovou palubou (bomba byla na trojnožce), FAB-250 na palubě vrchního hangáru, FAB-250 na letové palubě a FAB-100 na palubě C v akumulátorovně. Nakonec pátá série současně odpálila FAB-500 a FAB-100 na letové palubě. Je třeba poukázat, že část bomb na letové palubě v místě exploze způsobila prohlubně - ve spodní vrstvě paluby byla udělána prohlubeň do které se bomba vešla až po stabilizační plochy. Toto jakoby imitovalo průnikový efekt při kinetickém nárazu.

    Při první detonaci FAB-100 v komínu na ostrově se vnější část komínu zřítila na letovou palubu. Nástavby ostrova zůstaly nepoškozené a tlaková vlna po explozi nezbourala a dokonce ani nezdeformovala komín vedoucí z lodi na ostrov. V kotlech nebylo překročení tlaku vůbec zpozorováno a na pancéřových roštech byly objevené nepoškozené pavučiny! T třech FAB-100, které explodovaly na letové palubě, největší škody způsobila exploze nezapuštěné pumy, ostatní zapuštěné pumy vyslaly tlakovou vlnu směrem dolů k hangáru. Dělostřelecké granáty ráže 180 mm ukázaly odlišný výsledek poškození, největší poškození bylo při explozi zapuštěných granátů.

    Po první sérii explozí bylo prováděno bombardování letadlové lodi letadly. Pro splnění tohoto úkolu bylo vybráno 39 posádek 12.gardového leteckého pluku 8.mino-torpédové letecké divize a 25 letadel Pe 2 - to byla všechna provozu schopná letadla pluku. Posádky modernějších letadel Tu 2 nebyly určeny, protože během let 1946 a 1947 měly nepatrný trénink (byla to jasná věc: válka skončila a následovalo lehké uvolnění. Ale jak moc toto všechno připomínalo červen roku 1941!). V okamžiku plnění úkolu bylo u vojenského letectva 4.námořního flotu namísto potřebného počtu 156 leteckých pum P-50 jen sto kusů. Proto aby byla splněná evidenční podmínka bombardování a přítomnost munice pro úder na letadlovou loď umožňovala účast jen 24 posádek Pe 2. Dvě devítky letadel útočily po signálu vedoucího roje a zbytek Pe 2 útočil na cíl samostatně. Údery zajišťovala dvě letadla typu Catalina, jeden se nacházel nad cílem a naváděl na něj úderné skupiny a druhá pracovala jako identifikační letadlo. Kromě toho - ve válce neslýchaný luxus - vedení úderné skupiny realizovalo ještě s Volyncem na letové palubě oběti kresbu bílého kříže 20 na 20 metrů se šířkou pásů pět metrů.

    První útočná skupina vedla úder z výšky 2 070m a shodila 28 leteckých pum, druhá skupina přibližně také z té výšky shodila 36 pum a třetí (individuální bombardování) shodila 24 pum. Tři letadla musela odhodit pumy do moře nouzově. Výsledek bombardování skoro nepohyblivé, nebránící se a celkem nemalé lodě poskytl "dojem". Ze sta pum cíl zasáhlo pořádně jen šest, přičemž se na palubě našlo sotva pět zásahů. Letci však trvali na jedenácti, počítali, že část bomb zasáhla v již předtím poškozená místa. Tak nebo jinak, bombardování letadlové lodě ukázalo další odolnost: pumy P-50 poskytly příliš malou sílu a nezpůsobily podstatné poškození, kromě prohlubní v palubě o hloubce 5 až 10 cm. Pravda je, že jedna z pum udělala na pravoboku trhlinu o průměru 1 metr. Pro bojovou přípravu „stalinských sokolů“ byl útok na Graf Zeppelin podle všeho málo poučitelným. Nepálila žádná protivzdušná obrana a letadla byla naváděna zcela nerušeně nad cíl, výška bombardování odpovídala zóně plné protiletadlové palby. Letci lamentovali na špatnou viditelnost výbuchů a padání pum. Odvážně usoudili, že daná opatření lze nazvat bojovou přípravou nanejvýš jen s velkým podílem fantazie.

    Poškození vyvolaná druhou sérií statických výbuchů, přesněji jednou explozí FAB-1000 na letové palubě, se ukázala bezvýznamná: paluba byla deformovaná v okruhu sedmi metrů a ve středu exploze se prohla o 1,2 m, ale trhlina se ukázala být velmi malá - okolo 3 cm v průměru. Následující běh posledních zkoušek silně zklamal výzkumníky. Jako nedostatek letadlové lodě vnímali vznik malých trhlin, ale přitom zcela ignorovali okolnost, že sedmimetrová trhlina je pro letadlovou loď nebezpečnější než ty malé trhliny. Třetí zkouška přivodila trhliny v palubě způsobené FAB-250 o průměru 0,8 m. V okolí trhliny byla paluba deformována v okruhu 1,3 m, ale hloubka prohnutí nebyla větší než 0,12 m. Exploze 180 mm dělostřeleckých granátů vyvolali přibližně stejný výsledek jako při prví sérii zkoušek.

    Výsledky čtvrtých explozí nebyly zaznamenány, zřejmě pro nahromaděná poškození od předchozích explozí, ale mohlo to být také proto, že měly neznatelný efekt. Za to pátá série se projevila výrazně: exploze FAB-500 na letové palubě vytvořila třímetrovou trhlinu a okruh deformace okolo trhliny byl 3,5 m a prohnutí paluby bylo okolo půl metru. Exploze FAB-100 v hangáru měly jen lehké následky, poškodily zařízení a způsobily řadu malých průrazů střepinami.

    Tímto byly statické hladinové zkoušky ukončeny a začala příprava na provedení zkoušek působení podhladinových zbraní. Ale 17.srpna se postupně začalo zhoršovat počasí, zesílilo vlnobití na třetí stupeň a vítr na 5 až 6 stupeň. Letadlová loď se začala pohybovat v oblasti malé hloubky. Vznikla reálná hrozba toho, že se nepodaří loď potopit do patřičné hloubky (na začátek zkoušek byla stanovena 113 m a na konci první etapy už 82 m). Viceadmirál J.F. Rall přijal samostatné rozhodnutí o zastavení zkoušek a rychlém potopení letadlové lodi torpédy vypuštěnými z torpédoborců. Plánované rozstřílení letadlové lodi křižníky bylo zamítnuto již dříve, protože v roce 1946 došlo ke katastrofě v hlavní dělové věži v křižníku Molotov při střelbě ze 180 mm děla a tak v akcích v roce 1947 měly všechny lodě zakázané střelby ze 180 mm děl. Proto byly z Baltijska přizvány motorové torpédové čluny typu Elko TK-248, TK-425 a TK-503, ale také torpédoborce Slavnyj , Strogij a Strojnyj. První se k letadlové lodi dostaly motorové čluny. Útok TK-248 proběhl neúspěšně, torpédo neexplodovalo a projelo pod kýlem letadlové lodi. Za 15 minut TK-503 odpálil torpédo na pravobok v prostoru 130 žebra. Výbuch narušil konstrukci obšívky, ale za ním nacházející se pancéřový pás zůstal neproražený. Za hodinu vyrazil torpédoborec Slavnyj a vystřelil znovu torpédo do pravého boku, tentokrát do oblasti 180 žebra, to se nacházelo v příďovém prostoru letadlové lodě, kde nebyla při hlubším ponoru obšívka a ani druhá podhladinová konstrukční ochrana. Letadlová loď se začala pomalu naklánět na pravobok a po čtvrthodině dosáhl náklon 25 stupňů. Najednou se zvětšil čelní sklon. Za 23 minut po explozi druhého torpéda se Graf Zeppelin s náklonem 90 stupňů a sklonem přídě 25 stupňů potopil pod hladinu moře.

    Na závěr stručné výsledky zkoušek. Během zkoušek bylo na lodi odpáleno do vzduchu 24 bojových náloží: dvě FAB-1000, dvě FAB-500, tři FAB-250, pět FAB-100, čtyři 180 mm dělostřelecké granáty (váha 92 kg), při bombardování zasáhlo loď šest výcvikových leteckých pum, při útoku motorového člunu a torpédoborce dvě 533 mm torpéda. Je třeba zdůraznit, že loď byla před zkouškami citelně poškozena: porušené vodotěsné přepážky byly narychlo zavařeny plechem a narušená vodotěsnost paluby nebyla vůbec odstraněna. Na lodi nebyl personál a z pochopitelných důvodů nefungovalo technické vybavení pro obranu. Samozřejmě určitou roli hrála i nepřítomnost paliva na palubě, nebojeschopnost a nepřítomnost palubních letadel. Zaprvé loď se nebránila a prakticky se nepohybovala a nemanévrovala, v opačném případě v reálných bojových podmínkách by nebyl předpoklad dosáhnout takových výsledků ani teoreticky. Zadruhé utržené zničení a poškození se prakticky nedotklo důležitých vnitřních zařízení lodi: bojových podpalubí, palivových nádrží, energetických zařízení. Takto lze potvrdit, že letadlová loď ukázala neobyčejnou houževnatost. Možná to chtělo zužitkovat zjištění o podivuhodnosti konstrukce bývalých německých lodí. Tradičně vysoké bojové a technické kvality německých lodí nebylo třeba nijak zvlášť dokazovat. Ve své době němečtí odborníci velmi pozorně zkoumali ruskou praxi při zpracování jim prodaných křižníků Borodino, Navarin a Kinburn. Tyto zkušenosti se jim pak hodily při projektování a stavbě řadových lodí typu Scharnhorst a potom i Bismarcku.

    Výsledky zkoušek prováděných s trofejní německou lodí byly utajeny, spojencům byl oznámen pouze fakt, že letadlová loď byla zničena.Nedostupnost oficiálních informací vyvolávala několik verzí o jeho osudu. Největší proslulost dostala verze vyslovená v knize německého admirála F. Rugeho, která předpokládala to, že se během vleku z německého přístavu do sovětského přístavu Graf Zeppelin převrátil v důsledku posunu nákladu plechů na palubě a potopil se. Existovala i verze o tom, že byl Graf Zeppelin sešrotován v jednom ze sovětských přístavů.