Jermolajev Jer-2
Jermolajev Jer-2 2AM-37
| Motor | : | dva řadové kapalinou chlazené dvanáctiválce Mikulin AM-37 o výkonu 1 400 hp |
| Rozpětí | : | 21,80 m |
| Délka | : | 16,23 m |
| Výška | : | 4,82 m |
| Nosná plocha | : | 72,10 m² |
| Hmotnost | : | 12 340 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 14 500 kg |
| Max.rychlost | : | 519 km/h |
| Výzbroj | : | tři kulomety ráže 12,7 mm |
| Nosnost | : | normálně 1 000 kg pum, s přetížením 3 000 kg pum |
| Dolet | : | 2 540 km |
| Dostup | : | 7 700 m |
| Posádka | : | 3 |
Celkem bylo postaveno okolo 300 letadel s několika typy motorů.
Roberto L. Bartini, velice talentovaný mladý inženýr z vážené milánské rodiny, se nechal okouzlit ideou komunismu a v roce 1921 stál u kolébky italské komunistické strany. Po nástupu Mussoliniho k moci emigroval do SSSR, kde v létech 1924 až 1928 sloužil v technické složce vojenského letectva. Potom se stal členem konstrukční skupiny civilního letectva, kde vytvořil pozoruhodné typy: rychlostní Stal-6, nedodělaný stíhací typ Stal-8, arktický létací člun DAR. Vše s osobitými prvky, nadřízenými složkami nepochopenými. Do soutěže o rychlý dopravní letoun z roku 1934 se přihlásil projektem Stal-7. Byl postaven v roce 1936 a měl kostru důsledně z ocelových trubek a plátěný potah, ušetřila se hmotnost za cenu snížené pevnosti. Typ vyhověl teprve po přestavbě na poloskořepinový celokovový trup a po výměně motorů M-100 za M-103. Vzlétl v této podobě na jaře 1937 a překvapil výkony, zejména doletem a rychlostí. Trať Moskva - Sverdlovsk - Sevastopol - Moskva (5068 km) absolvoval průměrnou rychlostí 405 km/h.
Této události se už Robert Ljudvigovič (jak znělo poruštěné jméno a příjmení) nemohl účastnit. V lednu 1938 se mu nová vlast odměnila tím, že jej zatkla a odsoudila na 25 let proto, že údajně prodal Mussolinimu státní tajemství. V komunistických lágrech však naštěstí dlouho nepobyl, protože ho nasadili do Tupolevovy vězeňské kanceláře sídlící v CAGI. Tam se po evakuaci do Omska dočkal v roce 1942 propuštění a mohl pracovat dále, bohužel však bez reálných výsledků.
Zájem vojáků o Stal-7 trval od počátku zkoušek. Práce spojené se zkouškami Stalu-7 vedl Z.B. Canciper, nově vytvořenou konstrukční kancelář, která by typ přetvořila na celokovový dálkový bombardér DB-240, řídil Vladimír Grigorjevič Jermolajev. Předpokládala se montáž motorů Klimov M-106 po 993 kW (1350 k), ale ty nebyly včas hotovy a první prototyp vzlétl 14.května 1940 s motory M-105 po 772 kW (1050 k). Pilotoval jej N.P. Šebanov.
Jermolajev zachoval základní aerodynamické řešení včetně původního Bartiniho profilu křídla, zmodernizoval však technologii a upravil letoun pro vojenské účely. DB-240 byl čtyřmístný, s pilotní kabinou nesymetricky na levém boku. Kulomety ŠKAS ráže 7,62 mm byly na přídi a pod trupem, polozatažitelná věž na hřbetě trupu nesla UBT ráže 12,7 mm. Náklad pum činil 2000 kg. Pumovnice pojala čtyři pumy po 500 kg, vnější závěsníky dvě pumy po 500 kg nebo po 1000 kg. Rychlost prototypu 445 km/h v 4200 m sice neoslňovala, ale přesto byl stroj přijat na podzim 1940 k sériové výrobě v závodě ve Voroněži. Konstrukční kancelář přitom přešla do resortu komisariátu leteckého průmyslu. Motory zůstaly i nadále M-105 (VK-105).
Do září 1941, kdy závod evakuovali, zde vzniklo 128 kusů. Dostaly se do výzbroje dvou dálkových bombardovacích pluků, jejichž osádky tvořily hlavně letci mobilizovaní z Aeroflotu. Sériové stroje se značily Jer-2, ale ve strategickém letectvu mnoho nevykonaly, dva nálety jednotlivými stroji na Berlín a jeden na Královec (Königsberg). Situace na frontách si vynutila jejich nasazování k taktické podpoře pozemní armády, při čemž ovšem ztráty rostly značnou měrou. Jer-2 byly málo známé, takže po nich mnohdy střílely i sovětské jednotky.
Evakuace zastavila produkci, ale Jermolajev pokračoval na Sibiři v experimentech, které započaly už ve Voroněži. Pět draků dostalo motory Mikulin AM-37 po 1030 kW (1400 k) a jeden stroj AM-35 po 956 kW (1300 k). Klimovův osmnáctiválec M-120 o 1100 kW (1500 k) se chystal, ale nebyl dodán. Před válkou létal Jer-2 pokusně se vznětovými motory M-40F po 1100 kW( ale pro neustálé potíže se tato verze neujala.
Na Sibiři se pokusně namontovaly i dva obří čtyřiadvacetiválce Dobrotvorskij MB-100, které však plného výkonu 1764 kW (2400 k) dosáhly až v roce 1945. Pro zastaralý Jer-2 se nehodily. Mezitím vyladil A.D. Caromskij své naftové motory do typu AČ-30B o 1100 kW a Jermolajev je použil u značně modifikovaného stroje, nazývaného také Jer-4, se symetrickou kabinou a dvěma sedadly pilotů vedle sebe. Stroje se začaly vyrábět od konce roku 1943 v Irkutsku a první byl zalétán 15.února 1944. Nové Jer-2 nesly kulomety UBT a ve věži kanón ŠVAK 20 mm. Maximální nosnost pum se zvýšila na 5000 kg, běžná byla 3000 kg. Série běžela pomalu, protože se opožďovaly dodávky motorů. Konstrukční kancelář se mezitím vrátila do Voroněže, kde se připravovala montáž dalších vznětových motorů AČ-31 a AČ-32 i modifikovaných AČ-30BF. Všechny trpěly značnými poruchami a silně omezovaly praktické využití strojů. Koncem roku 1944 vznikly i tři Jer-2ON pro dopravu osmnácti cestujících. Dva sice se zdarem dolétly z Irkutska do Moskvy, ale jejich provoz se pro poruchy motorů zastavil. Verze ON měly rozšířený trup se vstupními dveřmi. Jermolajev se při služební cestě do Irkutska nakazil tyfem a v prosinci 1944 zemřel. Jeho kancelář převzal P.O. Suchoj. V roce 1947 byl provoz zbývajících Jer-2 zastaven.