Martin B-26 Marauder
Martin B-26C Marauder
| Motor | : | dva dvouhvězdicové vzduchem chlazené osmnáctiválce Pratt&Whitney R-2800-43 o výkonu 2 000 hp |
| Rozpětí | : | 21,66 m |
| Délka | : | 17,75 m |
| Výška | : | 6,55 m |
| Nosná plocha | : | 61,13 m² |
| Hmotnost | : | 10 660 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 16 780 kg |
| Max.rychlost | : | 454 km/h |
| Výzbroj | : | dvojkulomety ráže 12,7 mm ve hřbetní věži a v zadním střelišti, 3 pohyblivé kulomety ráže 12,7 mm a 5 pevných ráže 12,7 mm pro střelbu dopředu |
| Nosnost | : | náklad pum do 1 814 kg |
| Dolet | : | 1 810 km |
| Dostup | : | 4 600 m |
| Posádka | : | 7 |
Celkem bylo postaveno 808 letadel cvičných verzí A až C, 392 letadel verze B-26A, 1902 letadel verze B-26B a 1310 letadel verze B-26C.
B-26 Marauder a jeho současník North American B-25 Mitchell jsou vlastně plody urychleného zbrojení a zdokonalování armádního letectva, které s požehnáním prezidenta F.D. Roosevelta a Kongresu vyhlásil generál Henry H. Arnold na jaře 1939. Armádní letectvo při formulování svých plánů zjistilo, že vlastně nemá vhodné střední bombardovací letadla pro taktické úkoly. V březnu 1939 proto sestavilo formulář s číslem 39-640, jímž specifikovalo své požadavky rychlost 563 km/h, dolet 4830 km, dostup alespoň 6100 m a nosnost pum při tomto doletu 910 kg. Pětičlenná osádka měla mít k obraně čtyři kulomety 7,7 mm. Naléhavost vývoje dokumentuje skutečnost, že firma Martin získala zakázku na 201 kus projektovaného Modelu 179 (později B-26) jen na podkladě výkresů. Hodnota 15 815 000 dolarů se tehdy zdála být závratná. Konkurenční B-25 byl objednán jen ve 184 kusech.
Model 179 se zrodil interní podnikovou konstrukční soutěží podle projektu Peytona M. Margudera, který Glenn L. Martin vybral jako nejslibnější. Vyznačoval se líbivými, ale i technologicky náročnými liniemi a sliboval vysoké výkony.
První B-26 vzlétl 25.listopadu 1940, pilotován Kenem Ebelem. Byl ještě nevyzbrojen. Prototyp a postupně další kusy dostávaly výzbroj sestávající z jednotlivých kulometů ráže 7,7 mm na kulových lafetách na přídi a zádi trupu a v břišním střelišti. Na hřbetě trupu byla elektricky poháněná věž s dvojkulometem. Jak se hromadily poznatky z evropského bojiště, rostly požadavky USAAC na výzbroj a vybavení letounů. Realizovaly se postupně u strojů úvodní série B-26. Znamenaly výrazný růst hmotnosti prázdného letounu a zejména pak vzletové hmotnosti. To přinášelo komplikace při vzletu a přistání, kteréžto manévry pro vysoké hodnoty rychlostí zvládali jen nejzkušenější piloti. Ještě než vzlétl první kus, dostala firma Martin zakázku na 139 zdokonalených B-26A a 791 B-26B.
U prvních B-26A se postupně přecházelo na kulomety ráže 12,7 mm a montovaly se elektricky poháněné hřbetní věže Martin 250CE. Doplňovalo se pancéřování prostorů osádky, ochranné obaly palivových nádrží a zdokonalovalo se vybavení - to vše vedlo k dalšímu růstu hmotnosti. Když se v roce 1941 vytvořila na letišti Langley Field první bombardovací skupina vyzbrojená Maraudery - 22. Bomb Group - nastalo skutečné zděšení. Ztráty při výcviku byly katastrofální, k dosud uvedeným nástrahám se připojily časté poruchy příďové podvozkové nohy a obtíže s regulací vrtulí Curtiss Electric. I slavný rekordní letec James H. Doolittle byl zapojen do akce, jejímž cílem bylo prověřit a eventuálně zdokonalit typ B-26 tak aby byl běžně použitelný.
Série B-26 a B-26A je možno, vzdor značným počtům, považovat za náběhové. Skutečně velkosériovou byla až B-26B, u níž se postupně nahrazovaly dosud používané motory Pratt&Whitney R-2800-5 o 1323 kW (1800 k) typy R-2800-41 o 1470 kW (2000 k). Dostaly se poprvé na výrobní blok B-26B-2 a od B-3 se staly standardem stejně výkonné R-2800-43. Mezitím otevřel brány nový závod Martinu v Omaze, odkud vycházely B-26C. Od bloku C-5 dostaly konečně větší křídlo o rozpětí 21,66 místo 19,83 m a zvětšené ocasní plochy. U verze B se uplatnily od bloku B-10.
Stroje s větším křídlem umožnily zdokonalit i výzbroj. Ustálila se na dvojkulometech ve hřbetní věži a na zádi trupu, na dva výklopné v bocích před ocasními plochami, na jednom pohyblivém v přídi a konečně na pěti pevných pro střelbu kupředu. Čtyři z nich byly ve výstupcích na bocích přídě a jeden na pravé straně po boku bombometčíka. Od bloků B-20 a C-10 se ocasní střeliště změnilo na poháněnou věž Martin-Bell. Celková zásoba střeliva byla 4250 nábojů ráže 12,7 mm. Osádku tvořilo sedm mužů.
Změny zdokonalily vlastnosti Marauderů a jejich použitelnost v boji, ale snížily výkony, zejména rychlost a stoupavost. I náklad pum se musel snížit na 1810 kg a využívala se jen přední pumovnice. Stroje mohly nést i jedno torpédo, v červnu 1942 napadly úspěšně japonské lodi u Midway a u Aleut. Z pacifického bojiště byly záhy staženy pro nedostatečný dolet a uplatnily se v Evropě, třebaže i zde nebyly bez problémů. Postupně se však zdokonalovaly, takže vykazovaly nízké ztráty.