Beechcraft AT-11 Kansan
Beechcraft AT-11
| Motor | : | dva hvězdicové vzduchem chlazené devítiválce Pratt&Whitney R-985-AN1 Wasp Junior o výkonu 450 hp hp |
| Rozpětí | : | 14,54 m |
| Délka | : | 10,41 m |
| Výška | : | 2,95 m |
| Nosná plocha | : | 32,46 m² |
| Hmotnost | : | 2 803 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 3 962 kg |
| Max.rychlost | : | 346 km/h |
| Nosnost | : | 6 pasažérů |
| Dolet | : | 1 370 km |
| Dostup | : | 6 100 m |
| Posádka | : | 4 |
Celkem postaveno 6 203 armádních strojů vycházejících z B-18.
Vrcholem předválečné činnosti americké firmy Beechcraft byl ladný celokovový dopravní letoun Model 18, vyvinutý původně pro vládou podporovanou soutěž na rychlý malý typ pro místní a nepravidelnou dopravu. Při vývoji se však W.H. Beech opozdil a tak měl při nástupu na trh poněkud ztíženou pozici. Prototyp zalétali v lednu 1937, zatímco vítěz, konkurenční Lockheed L-12, stihl termín 27.června 1936.
Do roku 1939 stačil Beech prodat jen 39 kusů a tak mu přišly vhod dvě vojenské zakázky z roku 1940. Vojenské letectvo zakoupilo 11 strojů v šestimístném provedení pro štábní dopravu a označilo typ jako C-45. Odpovídal civilnímu Modelu B-18C z roku 1939, poháněly jej dva hvězdicové motory Pratt&Whitney R-985-17 po 330 kW (450 k) a vykazoval pozoruhodnou rychlost 362 km/h. Další zakázka z roku 1941 zněla na 20 kusů C-45A s osmimístnou kabinou a s motory R-985-AN-1. Hmotnost se zvýšila a rychlost klesla na 356 km/h, ale i tak byla značná a Twin Beech se těšil oblibě. Po vstupu USA do války se proto logicky objevila zakázka na 223 kusy zlepšené verze C-45B. Ovšem masovou produkci představovala dodávka 1137 kusů C-45F z let 194344, záhy přeznačených na UC-45F. Zkratka UC se objevila v lednu 1943 u prvních dvou UC-45C, zabavených civilních Modelů B-18S, a dostalo se jí dopravním a nákladním letounům s počtem sedadel do osmi, popřípadě s nákladem do 640 kg. UC znamená Utility Cargo, tedy užitkový nákladní, přičemž pojem cargo je významově spojen i s dopravou osob. Ve stejné době se objevilo i jméno Expeditor. Motory zůstaly R-985-AN-1, mírně se prodloužila příď.
Zvýšené nároky na výcvik osádek a zejména navigátorů vedly k objednávce 67 cvičných AT-7 z roku 1941. Odpovídaly C-45, měly motory R-985-25, avšak v kabině nesly tři samostatná pracoviště navigátorů/žáků s mapovými stolky a sadami přístrojů. Za pilotní kabinou vyčnívala průhledná kupole pro astronavigaci. Zakázka se nakonec rozrostla na 577 kusů. Verze AT-7A bylo šest a jejich přistávací zařízení tvořily plováky Edo. Malá svislá ploška pod zádí trupu kompenzovala větší boční plochu před těžištěm. Devět AT-7B mělo úpravu a vybavení pro severské operace. Produkci v roce 1943 završila stavba 548 kusů AT-7C s motory R-985-AN-3. Pro typ AT-7 se vžilo oficiální pojmenování Navigátor. Z produkce AT-7 v roce 1942 vyňali dva kusy a dodali je jako UC-45D, stejně tak šest AT-7B, z nichž se staly UC-45E.
Prakticky souběžně s AT-7 byl v roce 1941 uveden AT-11, známý pod jménem Kansan. Vypadal už jako malý bombardér a jeho určení, výcvik bombometčíků to vyžadovalo. Dostal prosklenou příď s pumovým zaměřovačem a do dvou pumovnic v trupu závěsy pro 10 pum po 45 kg. Na hřbetě se objevila pozorovatelská kupole. Počítalo se i s pohyblivým kulometem v přídi a ve střelišti na hřbetě, avšak většina AT-11 létala bez hlavňové výzbroje. Motory zůstaly R-985-AN-1/3. Zatímco AT-7 byly pětimístné, AT-11 nesly čtyři muže. Zakázka na úctyhodný počet 1582 byla splněna v roce 1942, z nich 36 letectvo převzalo jako AT-11 A pro navigační výcvik. Původní objednávka na 24 kusy AT-11 pro Holandskou východní Indii z roku 1941 byla po pádu této kolonie zrušena.
Druhá zakázka z roku 1940, o níž padla zmínka na začátku, se týkala 14 strojů B-18S upravených pro letecké mapování. Nesly dvě svislé kamery za sebou v trupu a hadicový rozvod kyslíku pro dýchače tříčlenné osádky. Motory byly R-985-19 a vojenské označení F-2. Jako F-2A se v roce 1942 objevilo 13 strojů přestavěných z C-45A a B. Větší sérii představovala F-2B z let 1944/45, vycházející z C-45F, ale vybavená pro souběžné snímkování svisle dolů a do obou stran. Vznikla ve 42 kusech. Jiné C-45F se v roce 1944 zase upravovaly pro dálkové ovládání rádiem řízených létacích terčů a značily CQ-3.
Druhým největším uživatelem se staly letecké složky amerického námořnictva, respektive námořní pěchoty. V námořní službě se vyskytovaly dvě základní verze s označeními JRB a SNB. Verze JRB-1 bylo dodáno 12 kusů, sloužily k dopravě, k fotogrammetrii i k výcviku. Charakterizovala je prosklená nástavba nad pilotní kabinou. Vyvinuty byly z civilní verze B-18C. Sedmnáct JRB-2 sloužilo jako dopravní s motory R-985-50 či AN-4. Typ JRB námořnictvo pojmenovalo Voyager, ale název se neujal. Známy byly jako stroje C-45 letectva, tedy Expeditor. 23 kusy JRB-3 odpovídaly C-45B, avšak byly upraveny pro mapování. Verzi UC-45F pak odpovídala zakázka na 427 kusů JRB-4. Pod jménem Kansan znali u námořnictva variantu SNB, určenou pro navigační výcvik a pro cvičení palubních střelců. SNB-1 z roku 1942 dodaný v 270 kusech odpovídal AT-11 letectva, měl však standardně střeleckou věž na hřbetě. V roce 1942 bylo objednáno 499 kusů SNB-2, z nichž se později řada upravovala na SNB-2C, na sanitní SNB-2H a fotografické SNB-2P. Objednávka na nové SNB-2C z roku 1945 zněla na 775 kusů.
Rovněž Británie ráda sáhla po těchto dobrých letounech. Nazývala je bojovým typovým jménem Expediter a v rámci zákona o půjčce a pronájmu získala 411 z výroby pro americké letectvo. Odpovídaly dopravním C-45 a RAF je používalo (jako Expediter Mk.I) hlavně v asijské oblasti, Z dodávky dostalo 80 kusů Royal Navy jako Expediter Mk.II.
Po válce šla řada C-45, AT-7 i AT-11 k civilním uživatelům i na export k mnoha letectvům po světě, ale americké letectvo a námořnictvo si jich mnoho ponechalo, i když s novými označeními. V roce 1951 firma Beech vylepšila všechny zbývající vojenské stroje, takže vzniklo 412 C-45G, 432 C-45H a 96 TC-45G. Podobně se námořní stroje měnily na JRB-6 a SNB-5. Stroje dostávaly i nová sériová čísla.