Curtiss SC-1 Seahawk
Curtiss SC-1 Seahawk
| Motor | : | hvězdicový vzduchem chlazený devítiválec Wright R-1820-62 Cyclone o výkonu 1 650 hp |
| Rozpětí | : | 12,50 m |
| Délka | : | 11,09 m |
| Výška | : | 5,49 m |
| Nosná plocha | : | 26,05 m² |
| Hmotnost | : | 2 900 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 3 600 kg |
| Max.rychlost | : | 504 km/h |
| Výzbroj | : | dva kulomety Colt-Browning ráže 12,7 mm |
| Nosnost | : | pumy do 294 kg |
| Dolet | : | 1 755 km |
| Dostup | : | 9 760 m |
| Posádka | : | 1 |
Celkem bylo postaveno 577 letadel všech verzí.
Americké námořní letectvo mělo ještě na počátku války zavedeny dvě kategorie letadel s plováky používaných na katapultech válečných lodí. Rozdělily se ve třicátých létech z původní jednotné kategorie, která se nazývala Observation, tedy pozorovací, a měla účelovou značku O. Ve dvacátých létech v této kategorii dominovala firma Vought svými stroji se společným jménem Corsair. Pak tedy nastalo rozdělení. Pozorovací stroje byly nadále známy pod označením OS (Observation/Scout), zatímco průzkumné dostaly značku SO (Scout/Observation). Ve vnějších charakteristikami se lišily hlavně tím, že SO měly sklopná křídla, protože se na křižnících ukládaly do hangárů. Typy OS se na velkých bitevních lodích uskladňovaly volně.
Stroje kategorie SO se staly dominantou firmy Curtiss, zatímco OS přešly k firmě Vought. Tam se za války osvědčil nejlépe jednoplošník OS2U-1 Kingfisher. Curtiss dlouho dodával dvouplošníky řady SOC Seagull (Model H-71) a jeho přechod na jednoplošník SO3C Seamew (Model H-82) byl absolutním nezdarem. Příčina spočívala zejména v nedostatečné stabilitě a hlavně v mylně zvoleném motoru Ranger V-770-6, vzduchem chlazeném dvanáctiválci o pouhých 441 kW (600 k). Na bojové akce takový výkon prostě nestačil.
Válečné zkušenosti vedly US Navy k tomu, aby požadovalo modernější a výkonnější stroje schopné vedle základní úlohy, tedy rozšiřování obzoru velitelů lodí, také zasahovat aktivně do boje. Zároveň se projevovala snaha po racionalizaci. Měly se sloučit typové kategorie SO a OS do jedné, označené S (Scout), spíše průzkumné. Spolu s tím se měl počet členů osádky omezit jen na jediného, pilota-pozorovatele.
Tento návrh se objevil v červnu 1942 a firma Curtiss byla vyzvána k urychlení prací, protože nepovedený SO3C potřeboval nutně náhradu, vlastní objednávka prototypu XSC-1 byla projednána 30.října, ale definitivně potvrzena až 31.března následujícího roku na podkladě předloženého projektu Model H-97. Už před tímto datem, tedy daleko před dokončením konstrukce a zahájením výroby, dostal Curtiss zakázku na 500 sériových strojů SC-1 s bojovým názvem Seahawk. Podle tradice palubních, či spíše katapultových, letounů se i u Seahawku počítalo se základním provedením s jedním centrálním a dvěma vyrovnávacími plováky. Alternativně bylo možno na závěsy v trupu pro hlavní plovák připevnit pevný podvozek se samonosnými nohami s jedním kolem, vyčnívajícími z jakési boule kryjící závěsná kování.
První ze sedmi prototypů vzlétl v Columbusu 16.únoru 1944 se sériovým číslem BuAe 34095. Byl to dosti elegantní celokovový dolnoplošník s kapkovitou kabinou. Její zvláštností byl velký prostor za pilotovým sedadlem, kam se mohl například uchýlit letec vylovený po sestřelení z moře. Seahawk tak mohl plnit i příležitostnou záchrannou roli. Jinou zvláštností byla pumovnice v hlavním plováku, schopná pojmout dvě pumy po 45 kg - odhazovaly se na stranu po otevření bočních dvířek. Pod křídlem, řešeným jako sklopné, byly závěsy pro dvě pumy po 113 kg nebo jednu pumu a protilodní radar v pouzdře. Motor byl hvězdicový Wright R-1820-62 Cyclone se vzletovým výkonem 992 kW (1J350 k), vybavený turbokompresorem. Čtyřlistá automatická vrtule o malém průměru pouhých 3,10 m byla ovšem zdrojem hluku, který se označuje jako největší v dějinách námořních pístových letadel.
Curtiss začal dodávat SC-1 od července 1944. Vyráběl je v závodě v Columbusu. První se dostal na palubu křižníku USS Guam 22.října. Až teprve v červnu 1945 začaly Seahawky operovat bojově, a to při bombardování japonských pozic na Borneu. Vedle bombardování ostřelovali piloti Seahawků cíle na pobřeží dvěma kulomety Colt-Browning ráže 12,7 mm, umístěnými v centroplánu křídla mimo okruh vrtule. Každá zbraň měla 800 nábojů.
Další zakázka zněla na 450 kusů, avšak do drastického omezení výroby po porážce Japonska vzniklo jen 66. Velká většina z nich dostala pevný podvozek a pátý sériový stroj byl použit na přestavbu na verzi XSC-1 A s pevným podvozkem, přistávacím hákem a velkým překrytém kabiny bez příček, mohl létat i jako dvoumístný. Později se jeho označení změnilo na XSC-2, byl použit motor R-1820-76 o 1074 kW (1428 k) bez turbokompresou v jednodušším krytu NACA. Upraveny byly rovněž ocasní plochy. Ještě v květnu 1945 Curtiss zahájil stavbu série 250 kusů, ale vzniklo jen devět. Sloužily jako spojovací mezi loďmi a pevninou s trvale instalovaným druhým sedadlem. Dodávka posledního z nich v říjnu 1946 znamenala konec sériové výroby letadel u firmy Curtiss vůbec.