Curtiss Hawk H75
Curtiss Hawk H75 A3
| Motor | : | Dvouhvězdicový čtrnáctiválec Pratt & Whitney R-1830-SC 3G o výkonu 1 200 hp |
| Rozpětí | : | 11,38 m |
| Délka | : | 8,74 m |
| Výška | : | 2,82 m |
| Nosná plocha | : | 21,92 m² |
| Hmotnost | : | 3 030 kg |
| Max.rychlost | : | 520 km/h |
| Výzbroj | : | 6 kulometů Browning M1e 38 ráže 7,5 mm |
| Dolet | : | 1 070 - 1625 km (s přídavnou nádrží) |
| Dostup | : | 9 960 m |
| Posádka | : | 1 |
Curtiss H.75 bylo exportní označení pro americký celokovový jednomístný stíhací letoun, zavedený pod označením P-36 do výzbroje letectva Spojených států v r. 1937. Jeho prototyp startoval již v květnu 1935. Byl zkonstruován na základě soutěže amerického vojenského letectva o moderní stíhací letoun, které se zúčastnil také Seversky P-35, ze kterého dlouhým vývojem - přes stíhačku P-43 - vznikl největší a nejtěžší stíhací letoun 2. světové války Republic P-47 "Thunderbolt". Vraťme se ale zpět ke Curtissu H.75.
Tento robustní dolnoplošník se zatahovacím podvozkem (jehož hlavní kola se zatahovala naplocho do křídel směrem dozadu - což byl jeden z charakteristických znaků stíhaček Curtiss té doby) se stal prvním moderním jednomístným stíhacím strojem amerického letectva nové generace. Stal se i výchozím strojem pro mnoho dalších verzí, vybavených řadovými motory různých typů a výkonů, které pod typovým označením P-40 létaly v mnoha zemích protifašistické koalice (včetně SSSR) až do konce druhé světové války. Není bez zajímavosti, že na vrub P-36 a jeho exportní verse H.75 je možno připočíst i první úspěchy a vítězství spojeneckého letectva ve vzdušných bojích a to jak v Evropě (sestřel dvou Bf-109E skupinou francouzských "Hawků" dne 8. září 1939), tak v Tichomoří (první ztráty Japonského letectva na Havajských ostrovech v prosinci 1941). Curtiss P-36 byl také pod označením "Hawk 75" exportován do mnoha zemí (značný počet těchto strojů byl vyroben i v provedení s pevným kapotovaným podvozkem a to nejen v mateřské zemi, ale i v licenci v jiných státech).
Jednou ze zemí, která zavedla Hawky do výzbroje svého vojenského letectva, byla Francie, kde létalo několik verzí Curtiss H.75 A (ty patřily k nejlepším francouzským stíhacím strojům na počátku války). Létali na nich i českoslovenští letci, mezi nimi i vynikající stíhač (jeden z nejlepších v bitvě o Francii) kapitán Alois Vašátko, nositel nejvyšších francouzských vyznamenání.
Prvních sto H.75 bylo dodáno do Francie v květnu 1938. Šlo o verzi H.75 A\L, vybavenou hvězdicovým motorem Pratt + Whitney R-1830-SC-3G "Twing Wasp" o výkonu 770 kW (1050 k). Mimo dvou synchronizovaných kulometů Browning ráže 7,5 mm v přídi trupu před kabinou měl stroj další dva téhož typu v náběžné hraně křídel. Letouny měly francouzskou výstroj, přístroje v kabině měly stupnice v metrických mírách a pilot byl chráněn pancířem.
Dalších sto H.75, dodaných do Francie rovněž v roce 1938, bylo označeno H.75 A-2. Tato verze měla motor P.W.R.-1830.S1C3G o stejném výkonu jako A-l, její výzbroj však byla doplněna o další dva kulomety Browning ráže 7,5 mm v křídlech. Posledními verzemi, dodanými do Francie, byly H.75 A-3 se čtrnáctiválcovým motorem P.W.R-1830-SC3G o výkonu 880 kW (1200 k) a H.75 A4 s devítiválcovým motorem Wright G.R.1820-G205 A "Cyclone" o výkonu rovněž 880 kW. Obě verze měly ve výzbroji 6 kulometů Browning ráže 7,5 mm jako A-2. Ze 135 objednaných strojů H.75 A-3 a 395 A-4 bylo do Francie dodáno jen 91. Nepříznivý vývoj situace na francouzsko-německé frontě způsobil, že zbylé letouny byly předány britskému královskému letectvu, kde sloužily pod označením Mohawk III. a Mohawk IV. Rovněž zbylé letouny H.75 A-l a A-2 sloužily v RAF jako Mohawk I. a II.