Fairchild AT-21 Gunner
Fairchild AT-21 Gunner
| Motor | : | dva vzduchem chlazené dvanáctiválce Ranger V-770-11 o výkonu 520 hp |
| Rozpětí | : | 16,05 m |
| Délka | : | 11,28 m |
| Výška | : | 4,00 m |
| Nosná plocha | : | 34,50 m² |
| Hmotnost | : | 3 950 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 5 675 kg |
| Max.rychlost | : | 338 km/h |
| Výzbroj | : | jeden kulomet ráže 7,62 v přídi a dva kulomety ráže 7,62 mm ve střelecké věži |
| Dolet | : | 1 400 km |
| Dostup | : | 6 830 m |
| Posádka | : | 4 |
Celkem postaveno 175 letadel.
Vstup USA do války 7.prosince 1941 znamenal okamžitý obrovský početní nárůst personálu všech leteckých složek amerických ozbrojených sil. Potřeba všech profesí létacího i pozemního personálu byla gigantická, ale mobilizace dodávala v naprosté většině lidi nevycvičené. To vyvolávalo takové problémy, s jakými se dosud americké letectvo nesetkalo.
Přirozenou reakcí amerického armádního letectva byly zakázky na velká množství školních elementárních a cvičných pokračovacích letadel. Nešlo ovšem jen o piloty. Moderní stroje kladly vysoké nároky i na bombometčíky, navigátory, radisty/střelce, palubní techniky a další specializace. A každá profese vyžadovala odlišný program výcviku. Výrazem toho byly speciální zakázky na pokračovací cvičná letadla řady AT (Advanced Trainer), která by výcvik jednotlivých funkcí členů osádek umožňovala. Vojenské letectvo směřovalo takové zakázky především do továren ne plně vytížených výrobou bojových letadel, respektive tam, kde se nepracovalo s duralem, protože ten se po vstupu USA do války stal velice strategickou surovinou.
Jednou z takových továren byl i Fairchild, který uváděl do praxe technologii vyvinutou ve své pobočce Duramold Aircraft Corp. konstruktérem V.E. Clarkem. Spočívala v tom, že se celé velké díly draku pekly ve velkých formách v autoklávu. Formy byly duralové a jejich vnitřní tvar odpovídal vnějším liniím budoucího stavebního dílu. Do formy se postupně kladly pásy dýhy tloušťky 0,5 až 1,2 mm. Každá vrstva se nastříkala lihovým roztokem fenolformaldehydové pryskyřice nebo se na ni položila lepicí fólie tegofilmu. Následovala další vrstva dýhy, položená kolmo na první. Tak se pokračovalo dále, aby počet vrstev odpovídal předpokládanému požadavku na pevnost té které části konstrukce. V místech se zvláště tlustou vrstvou dýh se ještě vkládaly elektrické odporové drátky usnadňující prohřátí. Celek se pokryl gumovou plachtou tlouštky 3 až 6 mm, pak se z mezi prostoru vyčerpal vzduch a plachta těsně přilehla na dýhové vrstvy. Autokláv pojal formy do délky 10 m a do průměru 3 m. Upečení dílu parou o teplotě 150°C při tlaku 490 až 785 kPa trvalo 10 až 15 minut a výsledkem byl výrobek se skelně hladkým povrchem, lehký a pevný.
Šéf konstruktér Fairchildu Armand J. Thieblot použil metody Duramold nejprve u některých dnů školních letadel PT-19 Cornell a uplatnil ji plně u nových strojů řady AT, které představovaly zhruba mez rozměrů vhodných pro tuto technologii.
V roce 1942 vznikly dva prototypy, XAT-13 a XAT-14, oba v základě stejné, ale s odlišným pohonem. XAT-13 byl šestimístný a umožňoval výcvik kompletních osádek. Poháněly jej dva hvězdicové devítiválce Pratt&Whitney R-1340-A-1 Wasp po 441 kW (600 k), měl motoricky poháněnou hřbetní střeleckou věž s jedním kulometem ráže 7,62 mm, další pohyblivý kulomet v přídi a malou pumovnici. XAT-14 byl shodný, ale poháněly jej dva invertní vzduchem chlazené dvanáctiválce do V typu Fairchild-Ranger V-770-6 po 380 kW (520 k). USAAC si vyžádal změnu na XAT-14A bez kulometů, jen se stanovištěm bombometčíka. Proto se letadlu začalo říkat Bombardier. Nesl čtyři letce.
Konečný výrok zákazníka zněl ještě v roce 1942 poněkud překvapivě. Objednal totiž sériovou výrobu v nové verzi AT-21, jejíž název Gunner prozrazoval, že půjde o stroj určený k výcviku střelců. Motory byly Ranger V-770-11 o stejném výkonu. Hřbetní věž dostala dvojkulomet, což byl již tehdy standard výzbroje bojových letadel. V přídi zůstal jeden kulomet. AT-21 nesl dva piloty, z nichž druhý působil jako instruktor pro tři žáky střelce. Několikatisícová zakázka firmu Fairchild zaskočila. Ve svém hlavním závodě v Hagerstownu postavila jen první AT-21, pak produkci převedla do továrny v Burlingtonu. Další linky byly urychleně zavedeny u firem Bellanca a McDonnell. Ta druhá, dnes slavná a obrovská, byla tehdy jen nevelkým subdodavatelem pro velké továrny, ale šla rychle nahoru.
Praxe ukázala, že potřeba speciálních letadel pro výcvik střelců není tak velká, protože tuto funkci stále více přejímaly cvičné verze skutečných bojových letadel. Produkce typu AT-21 byla tedy v říjnu 1944 zastavena po dokončení zlomku předpokládané zakázky. AT-21 pak sloužily převážně k vlékání vzdušných terčů. Neuskutečnila se ani projektovaná varianta BQ-3, což měl být dálkově řízený bezpilotní prostředek s nákladem 1800 kg výbušnin.