Grumman G-21A Goose
Grumman G-21A Goose
| Motor | : | dva hvězdicové vzduchem chlazené devítiválce Pratt&Whitney R-985-AN12 Wasp Junior o výkonu 450 hp |
| Rozpětí | : | 14,95 m |
| Délka | : | 11,70 m |
| Výška | : | 4,56 m |
| Nosná plocha | : | 34,88 m² |
| Hmotnost | : | 2 463 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 3 612 kg |
| Max.rychlost | : | 323 km/h |
| Nosnost | : | dvě hlubinné nálože po 113 kg, popřípadě až 7 osob |
| Dolet | : | 1 030 km |
| Dostup | : | 6 405 m |
| Posádka | : | 2 |
Celkem postaveno 350 letadel, z toho tvořila objednávka 332 letadel pro armádu.
Ve dvacátých létech vedla mezi americkými leteckými továrnami, věnujícím se obojživelným letounům, firma Loening. Vypracovala velmi jednoduché řešení jednomotorového stroje, vycházející vlastně z jednoplovákového typu s centrálním plovákem pod trupem. Prostor mezi trupem a plovákem konstruktéři zakapotovali a využili jako kabiny pro cestující, náklad nebo vojenské vybavení. Podvozková kola byla na bocích a při pohybu na hladině se zvedala nad její úroveň. Tak se z plovákového typu stal vlastně létací člun. Koncepce Loeningu byla úspěšná, nalezla řadu napodobitelů a použila ji i firma Grumman pro konstrukci obojživelného průzkumného a víceúčelového letounu XJF-1. U tohoto stroje se již hlavní podvozková kola zatahovala do boků trupu.
V roce 1936 začal Grumman vyvíjet malý dvoumotorový civilní obojživelný letoun protože zjistil, že na trhu je takových letadel velmi málo a zájem by o ně byl. Použil osvědčenou člunovou část letounu J2F-1 Duck, mezitím vyvinutého z XFJ-1, a přistavěl na ni klasicky jednoduchý trup s kabinou pro šest až sedm osob. Samonosné křídlo bylo posazeno na hřbet trupu a na jeho náběžné hraně byly dva hvězdicové motory Pratt&Whitney R-985-SB Wasp Junior po 294 kW (400 k). Hlavní podvozková kola se zatahovala do boků trupu, ostruhové kolo se vtahovalo do trupu za druhý člunový kýl.
Prototyp tohoto nového obojživelného letounu G-21 byl zalátán v červnu 1937 a od roku 1938 začaly dodávky prvním civilním zákazníkům. Sériové stroje se prodávaly buď jako obojživelné G-21 A, nebo jako čistě vodní G-21B, v obou případech s motory R-985-SB2 po 330 kW (450 k). Vzletová hmotnost proti prototypu vzrostla o 226 kg.
Civilní trh byl proti původnímu očekávání dost omezený a hrozilo nebezpečí hospodářské ztráty. Firma Grumman si však věděla rady. V roce 1938 přesvědčila armádní letectvo USA, aby objednalo 26 strojů ve víceúčelové verzi OA-9. Za války k nim přibylo pět dalších, když je vojenská správa zabavila civilním uživatelům. Tři letouny OA-13 byly podobného původu, poháněly je však motory R-985-AN1.
Námořní letectvo USA získalo v roce 1938 jeden stroj jako XJ3F-1 k vyzkoušení. O rok později jej následovalo deset sériových JRF-1, vybavených převážně jako osmisedadlové lehké transportní a spojovací. Pokud měly vybavení pro fotografování či pro vlek terčů pro nácvik střelby, označovaly se JRF-1 A. Deset strojů pro letectvo pobřežní ochrany, dodaných v roce 1940, neslo označení JRF-2. Sedm z nich se používalo pro leteckou záchrannou službu, zbývající tři dostaly dokonalejší výbavu, autopilot a odledování náběžných hran křídla a ocasních ploch. Sloužily pod označením JRF-3 v arktických oblastech, převážně opět k záchranným akcím.
V době zvyšujícího se mezinárodního napětí před vstupem USA do války objednalo námořní letectvo deset strojů JRF-4 s určením pro pomocný pobřežní protiponorkový průzkum. Stroje nesly pod křídlem dvě hlubinné nálože po 113 kg. JRF-5 byla první velkosériová verze postavená ve 190 kusech. Měla motory R-985-AN12 a vybavení pro leteckou fotografii, šest kusů převzalo letectvo pobřežní ochrany jako JRF-5G pro záchrannou službu. Konečně stroje řady JRF-6 dostaly dokonalejší elektrické a rádiové vybavení.
Britská nákupní komise, působící od počátku války v USA a nakupující pro RAF s větším či menším úspěchem bojovou techniku, objednala v roce 1940 padesát letounů G-21 A pro pomocnou dopravní službu. Stroje se měly značit v RAF jako typ Goose, což bylo pojmenování použité neoficiálně už před válkou pro civilní stroje. Americké vojenské letectvo však stroje této série zabavilo pro své účely. RAF dostalo až v roce 1942 šest strojů JRF-5 s označením Goose I a posléze oněch 50 strojů JRF-6B jako Goose IA. Kanadské letectvo mělo ve stavu 29 letounů JRF-5, používaných převážně pro výcvik v letecké navigaci.