Lockheed AT-18, A-29
Lockheed A-29
| Motor | : | dva hvězdicové vzduchem chlazené devítiválce Wright R-1820-87 Cyclone o výkonu 1 200 hp |
| Rozpětí | : | 19,87 m |
| Délka | : | 13,52 m |
| Výška | : | 3,61 m |
| Nosná plocha | : | 51,26 m² |
| Hmotnost | : | 5 820 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 9 310 kg |
| Max.rychlost | : | 407 km/h |
| Výzbroj | : | pět až sedm kulometů ráže 7,62 mm |
| Nosnost | : | 635 kg pum |
| Dolet | : | 4 500 km |
| Dostup | : | 8 050 m |
| Posádka | : | 5 |
Celkem postaveno 1302 letadel všech verzí.
Ve dnech 10. až 14.srpna 1938 uskutečnil americký multimilionář a také nadšený pilot a držitel rekordů Howard Hughes pozoruhodný oblet světa. Na trase New York-Paříž-Moskva-Jakutsk-Fairbanks-Minneapolis absolvoval 23 799 km za tři dny, 19 hodin a 8 minut průměrnou rychlostí 331,45 km/h. Pro let použiti dvoumotorový letoun Lockheed L-14 Super Electra ve speciální úpravě Model 14-N2. Byl to skvělý výkon.
Firma Lockheed uvedla typ L-14 na trh v roce 1937 jako konkurenci Douglasu DC-2. Měl sice stejnou kapacitu kabiny, ale podstatně vyšší cestovní rychlost a to mělo být pobídkou pro dopravce. Leč Douglas mezitím přepracoval noční lůžkový DST na DC-3 a ta na sebe strhla většinu zájmu. Před válkou vzniklo jen 112 kusů L-14, zatímco DC-3 celých 430. Ani oblet světa zájem nezvýšil.
Lockheedu hrozil kolaps, avšak v pravou chvíli nastal obrat. Do USA v dubnu 1938 dorazila britská nákupní komise, aby co nejrychleji pro RAF nakoupila chybějící letadla. Měla zájem i o dvoumotorový typ pro výcvik navigátorů a v Burbanku se seznámila s L-14 a ten ji zaujal. Měl slušný dolet, objemnou kabinu, účinné Fowlerovy klapky a solidní letové vlastnosti. Komise si záhy s Lockheedem plácla a objednávka na prvních 250 kusů pro RAF byla na světě. Podepsána byla 23.června 1938, avšak nezněla na cvičný stroj, ale na pětimístný námořní průzkumný letoun, známý později jako typ Hudson. První vzlétl 10.prosince 1938 a zahájil dlouhou řadu dodávek. Historie Hudsonů je pro nás dnes jinou kapitolou.
Ve zhoršující se světové situaci, když Německo obsadilo většinu Evropy mimo SSSR (dosud platil pakt Hitler-Stalin), podepsal prezident F.D.Roosevelt 11.března 1941 zákon o půjčce a pronájmu (Lend-Lease), který umožňoval otevřeně dodávat Británií z dosud neutrálních USA vojenskou techniku za předpokladu poválečných splátek. U letadel bylo ale třeba uplatnit americké vojenské typové označení a pak je půjčit či pronajmout. Tak se zrodilo označení A-28 pro Model 414-08 neboli Hudson IVA. Americké armádní letectvo jich koupilo 52 a hned šly do Austrálie. Měly motory Pratt&Whitney R-1830-45 (SC3-G) Twin Wasp po 772 kW (1050 k). Následovalo 450 A-28A s motory R-1830-67 po 882 kW (1200 k) pro RAF, RCAF, RNZAF a Portugalsko, z nich se později tři vrátily do amerických rukou. Od A-28 se lišily možností dopravovat vojáky v kabině se sklopnými sedačkami.
Dalším Modelem 414-56 (Hudson III a IIIA) uvedl Lockheed devítiválce Wright R-1820-87 po 882 kW. USAAF je značilo A-29, ale první dodávka pro americké letecké síly šla k námořnímu letectvu pod označením PBO-1, Dvacet kusů tvořilo od října 1941 hlídkovou squadronu VP-82, působící jako ochrana pobřeží ze základen Argentia na New Foundlandu a Quonset Point na Rhode Islandu. PBO-1 měly typické britské střelecké věže Boulton-Paul s dvojkulomety a nesly čtyři hlubinné nálože po 148 kg. Dne 1.března 1942 potopily jako první americké letouny německou ponorku U-656 a o čtrnáct dní později další. Všech pět kulometů mělo standardní americkou ráži 7,62 mm. Byly to dva pevné v přídi, dva ve věži a jeden pod trupem.
Armádní letectvo používalo pro své 153 letouny A-29 místo věže otevřené střeliště s větrným štítkem vpředu a s pohyblivým kulometem ráže 12,7 mm, v přídi a pod trupem bylo po jednom ráže 7,62 mm. Nosnost pum činila 726 kg. A-29 byly rozmístěny na obou pobřežích USA, dne 7.července 1942 potopily svou první ponorku U-701. V souvislosti s rozmachem zbrojení postupně přecházely k výcviku. USAAF si samo upravilo 24 kusy na A-29B pro fotografickou službu. A-29A (odpovídající Hudsonu VI) měly opět kabinu pro dopravu vojáků a zprvu byly značeny C-63 jako transportní, ale přešlo se na A-29A. Z úvodních sérií 184 kusy měly všechny i americká sériová čísla, ale šly ke Spojencům.
V květnu 1942 zadalo letectvo Lockheedu zakázku na 300 strojů pro výcvik osádek vícemotorových letadel. Prvních 217 přišlo do služby jako typ AT-18 pro výcvik střelců ve věži Martin (2x12,7 mm), která byla standardní pro bombardéry USAAF. Později se s nimi vlékaly terče a kluzáky. Podobnou úlohu dostaly i tři A-28A, které se vrátily od RAF. Zbývající 83 AT-18A létalo bez věže při výcviku navigátorů. Všechny měly motory R-1820-87.