Martin 187 Baltimore
Martin 187 Baltimore Mk.V
| Motor | : | dva dvouhvězdicové Wright R-2600-29 o výkonu 1 700 hp |
| Rozpětí | : | 18,70 m |
| Délka | : | 14,80 m |
| Výška | : | 4,32 m |
| Nosná plocha | : | 50,00 m² |
| Hmotnost | : | 7 200 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 10 270 kg |
| Max.rychlost | : | 515 km/h |
| Výzbroj | : | čtyři kulomety Colt-Browning ráže 12,7mm v křídle, dvojkulomet Colt-Browning ráže 12,7 mm ve střelecké věži, čtyři pevné kulomety Browning ráže 7,7 mm v trupu střílející dozadu pod letadlo a jeden pohyblivý kulomet Browning ráže 7,7 mm taktéž střílející pod letadlo |
| Nosnost | : | 908 kg pum |
| Dolet | : | 1 580 km |
| Dostup | : | 7 625 m |
| Posádka | : | 4 |
Celkem bylo postaveno 1575 letadel Martin 187 Baltimore všech verzí.
Na četných fotografiích a filmové dokumentaci z činnosti RAF v severní Africe a na Středním východě v době války jsou častými objekty lehké dvoumotorové bombardovací letouny Baltimore americké firmy Martin. Při vzletu za sebou zvedají oblaka pouštního písku, při pohledu nad terénem jejich kamufláž téměř splývá s barvou pouště.
Baltimore patří k těm americkým strojům z prvních dodávek RAF, které nezklamaly očekávání a vykonaly velký kus dobré práce. Nebyly to však první výrobky této firmy, které do služeb RAF přišly. Předcházely je stroje stejné kategorie Model 167, známé u RAF jako typ Maryland. RAF převzalo po pádu Francie zbytek francouzské zakázky, některé stroje získalo přeletem francouzských osádek a další objednalo přímo u firmy Glenn L. Martin.
Zkušenosti RAF záhy potvrdily, že Maryland je sice dobrý letoun, ale podobně jako jiné americké stroje té doby příliš mírový, nevybavený dostatečně pro tvrdé podmínky skutečného boje. Britská nákupní komise proto v USA projednávala možnost získání u Martina značně zdokonaleného stroje, lépe přizpůsobeného plánované oblasti nasazení - Africe a Střednímu východu. Martin měl v té době zpracován svůj projekt 187, který nabízel americkému armádnímu letectvu jako XA-23. Nebyl přijat, ale posloužil jako základ pro novou britskou zakázku. Vedle podstatně výkonnějších motorů RAF požadovalo i trup se zvětšeným průřezem, který by umožňoval volnější pohyb osádky, dále samosvorné ochranné obaly nádrží a 95 kg pancéřové ochrany jednotlivých členů osádky. Po zpracování britských požadavků vznikl typ Martin Model 187B, jehož prototyp s dvou hvězdicovým i motory Wright R-2600-19 (A5B) po 1176 kW (1600 k) byl zalétán dne 14.června 1941. Již od května 1940 ovšem platila objednávka na 400 kusů, následovaná další pro 575 kusů v době záletu a posléze na 600 kusů z července 1942.
Prvních několik desítek strojů Baltimore I přišlo do Británie již v říjnu 1941. Postupně tam dospělo 50 strojů verze I a 100 verze II. Celkem se výrazně nelišily. Mk.I měly ve hřbetním střelišti jeden kulomet, Mk.II dvojkulomet Vickers K. Výzbroj jako taková byla mohutná. V křídle čtyři pevné kulomety Browning 7,7 mm, další čtyři pevné v prosazení trupu pro střelbu šikmo dozadu dolů pod úhlem 9° a jeden pohyblivý kulomet v tomto prosazení poněkud dále vzadu. Hlavní britská zakázka se však soustředila na Baltimore III (250 kusů) s motoricky poháněnou hřbetní věží Boulton Paul se čtyřmi Browningy 7,7 mm. V té době vstoupila v platnost smlouva o půjčce a pronájmu, takže stroje pro RAF muselo nejprve objednávat americké letectvo. Formálně stroje nesly označení A-30, ale USAAC žádné z nich nepoužilo.
Ze zdrojů této smlouvy šly k RAF jako první Baltimore IIIA (281 kus), vyznačující se věží Martin s dvojkulometem Colt-Browning 12,7 mm. Přešly pak ve výrobě na typ A-30A neboli Baltimore IV, technicky shodný s Mk.IIIA. Bylo jich 294. Celou produkci pak v květnu 1944 završil šestistý stroj Baltimore Mk.V. Tato verze, která se objevila v prosinci 1942, měla ještě výkonnější motory R-2600-29 po 1250 kW (1700 k) a její křídelní kulomety se změnily na Colt-Browning ráže 12,7 mm. Verze IV. se už dodávaly bezprostředně z USA na Střední východ. Připravovala se ještě námořní průzkumná varianta GR.M.VI, ale ta se již do výroby nedostala.
Čtyřčlenné osádky byly s letouny Baltimore spokojeny, nejenže si piloti pochvalovali dobré letové vlastnosti, ale Baltimore byly bojově i dosti účinné, zejména při nasazení ve větších počtech. Baltimore vydržely ve službě až do konce války, který je zastihl většinou již na italském území. RAF je mělo v osmi squadronách, australské letectvo ve dvou, jihoafrické ve třech. Řecká spojenecká peruť č.13 je měla krátkou dobu, déle vydržely v letectvu Svobodných Francouzů u jednotky G/B 1/17 Picardie v Sýrii, tam působily od roku 1944 po dva roky. Italské spojenecké letectvo dostalo v červenci 1944 rovněž Baltimory pro dvě gruppy, sloučené ve stormo Baltimore. Na sklonku války působily i nad Jugoslávií. A ještě i britské námořní letectvo FAA získalo několik strojů pro vlekání terčů, základnu měly na Maltě.