Hawker Tempest Mk.II
Hawker Tempest Mk.II
| Motor | : | Dvouhvězdicový osmiválec Bristol Centaurus o výkonu 2 520 hp |
| Rozpětí | : | 12,50 m |
| Délka | : | 10,50 m |
| Výška | : | 4,73 m |
| Nosná plocha | : | 28,25 m² |
| Hmotnost | : | 4 222 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 5 357 kg |
| Max.rychlost | : | 708 km/h |
| Výzbroj | : | 4 kanóny v křídlech typu Hispano Mk.V ráže 20mm |
| Nosnost | : | 2 pumy do 454 kg, nebo 8 leteckých protizemních neřízených raketových střel po 27,2 kg, popřípadě přídavné palivové nádrže |
| Dolet | : | 1 247 km až 2 735 km |
| Dostup | : | 11 285 m |
| Posádka | : | 1 |
Celkem postaveny dva prototypy a 472 sériových letadel.
Pro závěrečnou fázi druhé světové války, tedy pro pokoření Japonska, připravovalo britské letectvo RAF speciální jednotky, nazvané Tiger Force. V nich se měly soustředit elitní osádky, které by měly k dispozici nejmodernější letadla, převážně s větším doletem, jako byly bombardovací Avro Lincoln a stíhací Hawker Tempest F Mk.II. Toto stíhací letadlo bylo vlastně nejsilnějším strojem své kategorie ve výzbroji RAF, alespoň pokud jde o výkon motoru. Ovšem i výkony, vlastnosti a bojová účinnost byly pozoruhodné.
Stroje Hawker Tempest představovaly vyvrcholení konstrukční činnosti Sira Sydney Camma, šéfkonstruktéra firmy Hawker, v oblasti pístových stíhacích letadel. Navázaly na předválečné typy Hawker Tornado a Typhoon, vlastně shodné stroje těžší kategorie (ve srovnání s typem Hurricane), poháněné motory o výkonové třídě 2000 k (1470 kW). Tornádo bylo tehdy neúspěšné, protože se nepovedl motor Rolls-Royce Vulture; Typhoon se stavěl v sérii a hojně používal a jeho motory Napier Sabre IIA až IIC byly nakonec spolehlivé. Bohužel v původně zamýšlené stíhací roli se ukázal jako poněkud neohrabaný. Osvědčil se zato pak jako vynikající stíhací bombardér.
Jedním z důvodů oné neohrabanosti byl příliš tlustý profil křídla vybraný pro oba stroje - 22% už bylo pro moderní stíhací letoun příliš mnoho. Umožňovalo to sice pohodlné umístění palivových nádrží a výzbroje, ale přes 650 km/h se jít nedalo. To si uvědomil i Sir Sydney v srpnu 1941 a navrhl novou verzi Typhoon II s profilem o tloušťce 14,5% u kořene a 10% na koncích. Jako motor se předpokládal Napier Sabre IV, čtyřiadvacetiválec do H o 1646 kW (2240 k), jemně kapotovaný a s chladičem v náběžné hraně centroplánu. Ministerstvo letectví objednalo v listopadu 1941 dva prototypy Typhoon II, překřtěné pak v lednu v důsledku dosti pronikavých změn na Tempest. V červnu 1942 se zakázka rozšířila na šest prototypů s různými motory - jako Tempest I se uváděl stroj se Sabrem IV, dva Tempesty li měly mít dvou hvězdicový Bristol Centaurus V, Tempesty III a IV měly dostat různé typy Rolls-Royce Griffon, Tempest V motor Sabre II.
Jako první se z nich dostal do sériové produkce a řadové služby Tempest V, proslavený zejména bojem proti letounovým střelám V-1 (Fieseler Fi 103). První ze dvou prototypů Tempestu II (LA602) vzlétl 28.června 1943 a 18.září jej následoval LA607. Oba měly ladně kapotovaný dvouhvězdicový šoupátkový osmnáctiválec Centaurus V o 1852 kW (2520 k) s pětilistou vrtulí. Konstrukce byla celokovová, kabina kapkovitá a výzbroj tvořily čtyři kanóny Hispano Mk.V ráže 20 mm, zcela ukryté v křídle. Každý z nich nesl zásobu 150 nábojů. Pod křídly byly závěsníky pro dvě pumy do hmotnosti 454 kg nebo pro osm neřízených raket s hlavicí o hmotnosti 27,2 kg či pro přídavné nádrže.
Letové zkoušky proběhly celkem bez problémů a RAF bylo novými letouny nadšeno. Z praktických důvodů, diktovaných okamžitou potřebou na evropském válčišti, však byla při sériové výrobě dána přednost verzi Tempest V. Tak se stalo, že první dodávky sériových Tempestu II začaly z továrny odcházet až v říjnu 1944. Sériové stroje byly vybaveny vrtulemi čtyřlistými, neboť pětilistá se zprvu neosvědčila. Počítalo se s tím, že první wing se stavem padesáti Tempestu II pro Tiger Force bude připraven v květnu 1945 k přepravě na pacifické bojiště. Rychlý spád událostí však poněkud změnil situaci.
Základní zakázka na Tempesty II zněla na 1520 kusů. Protože Hawker byl plně vytížen, převzala produkci prvních 50 kusů firma Bristol. Celkem z ní do konce války dodala 36 exemplářů, první MW374 vzlétl 4.října 1944. Firma Hawker stavěla dvě série - první o 100 kusech a druhou o 322. To ovšem byla už víceméně poválečná záležitost, protože výroba skončila v květnu 1946. Z původní objednávky bylo poté 1048 kusů odvoláno. RAF už nespěchalo se zaváděním Tempestu II do výzbroje a tak se jedinou jednotkou, vybavenou tímto typem ještě v roce 1945, stala 54. squadrona v Chilboltonu. Po roce 1945 Tempesty II sloužily ještě u dalších šesti bojových squadron RAF, zejména v Německu a v Indii. Létaly také u leteckých škol a u výzkumných středisek.
Po vyhlášení samostatnosti Indie a Pákistánu přišlo ze zásob RAF do Indie 89 kusů Tempestů II, pákistánské letectvo dostalo 24 kusů. O typ v roce 1946 projevovalo zájem též obnovené československé letectvo.