Supermarine Spitfire Mk.V
Spitfire Mk. Vb
| Motor | : | Dvanácti válcový Rolls-Royce Merlin 45M o výkonu 1 470 hp |
| Rozpětí | : | 11,22 m |
| Délka | : | 9,11 m |
| Výška | : | 3,02 m |
| Nosná plocha | : | 22,48 m² |
| Hmotnost | : | 3 016 kg |
| Max.rychlost | : | 574 km/h |
| Cest.rychlost | : | 438 km/h |
| Dolet | : | 756 km |
| Dostup | : | 10 820 m |
| Výzbroj | : | 2 kanóny Hispano ráže 20 mm a 4 kulomety Browning Mk.II ráže 7,7 mm a možnost nést 2 pumy po 113 kg |
Britský stíhací letoun Supermarine-Spitfire patřil k nejlepším, nejúspěšnějším a také nejslavnějším strojům 2. světové války. Bojoval v rukou všech stíhacích pilotů protifašistické koalice prakticky na všech frontách. A od samého začátku svého bojového nasazení se neustále vyvíjel. Skutečnost, že od tohoto stroje existuje 24 základních verzí (námořní v to nepočítaje), a že v různých obměnách létal u vojenského letectva mnoha států (včetně Československa) ještě dlouho po 2. světové válce, samo o sobě velmi přesvědčivě dokladuje jeho kvality. Tvůrcem Spitfiru byl vynikající a velmi známý letecký konstruktér Reginald J. Mitchell, který se proslavil konstrukcí plovákových závodních rychlostních strojů, které dobývaly jedno vítězství za druhým v rychlostních soutěžích o Schneiderův pohár. Například jeho rychlostní plovákový letoun S.6B dosáhl 29. září 1931 světového rychlostního rekordu rychlostí 657,76 km/h! To byl na svoji dobu obrovský výkon. R. J. Mitchell začal na projektu nového letounu, označeného zatím kódem "Typ 300", pracovat v roce 1934. Nový stíhací stroj měl splnit náročné podmínky specifikace britského ministerstva letectví, označené F.37/34 (samonosný jednoplošník se za-tahovacím podvozkem, zcela zakrytou kabinou pilota, s výzbrojí 8 kulometů, s rychlostí nad 500 km/h, atd.). Zatímco konkurenční stíhací letoun továrny Hawker, stavěný na základě specifikace F.36/34, vycházel v podstatě z konstrukčního řešení dvouplošného stíhacího letounu "FURY", Mitchell navrhl velmi progresivní, moderní a zcela nové řešení celokovového stíhacího letounu se skořepinovým trupem. První prototyp slavného Spitfira (sériové číslo K5054) vzlétnul poprvé 5.3. 1936 (tedy o 4 měsíce později než prototyp "Hurricana", který poprvé startoval 6.11. 1935). Nový elegantní stíhací letoun překvapil hned napoprvé svými výkony. Podílel se na nich také nový řadový dvanáctiválec Rolls-Royce PV-12, přímý předchůdce pozdějších slavných "Merlinů" (stejný motor byl zamontován i v prototypu "Hurricana"). "Spitfire" - jak byl nový stíhací letoun pojmenován - byl přijat neprodleně do sériové výroby. První objednávka na 310 strojů, zadána již 3. 6.1936 (tedy necelé 3 měsíce po startu prvého prototypu), byla v následujícím roce zvýšena o dalších 200. Konstruktér nového stíhacího letounu se však jeho dalšího vývoje i pozdějších úspěchů a slávy již nedočkal. R. J. Mitchell zemřel 11. 6. 1937 ve věku pouhých 42 let. Nástupcem a pokračovatelem jeho díla se stal Joseph Smith, který řídil a usměrňoval další vývoj Spitfira. První sériový stroj (sériové číslo K9787) vzlétl poprvé 14. 5. 1938 a první britská squadrona, která se na Spitfiry začala přezbrojovat (19. squadrona v Duxfordu) dostala svůj první stroj (K9789) 4. srpna 1938.
Byl označen Spitfire Mk. I a měl motor Merlin II. o výkonu 757 kW (1 029 k) pohánějící dvoulistou dřevěnou vrtuli o průměru 3,353 m. Kabina byla ještě rovná (ne typicky "bublinovitého" tvaru, které byly zavedeny až od 8. sériového stroje) a nejen bez čelního pancířového štítu, ale bez jakéhokoliv pancéřování vůbec. Objednávky Spitfiru velmi rychle rostly takže ke dni vypuknutí 2. světové války dosáhly stavu 2 160 strojů. Rovněž výroba díky účinné reorganizaci let. průmyslu - dodávala nové stroje ve stále větším množství. Vznikaly nové verze letounu, lišící se - mimo různých úprav draku a celkového vybavení - především typy motorů včetně vrtulí a výzbrojí. Již u Spitfiru I byly zahájeny pokusy nahradit dosavadních 8 kulometů Browning Mk.II ráže 7,7 mm kanónovou výzbrojí. Přes počáteční konstrukční potíže (daných konstrukcí křídla i zbraní) byla u verze Mk.IB a Mk.MB zavedena smíšená výzbroj - 2 kanóny Hispano ráže 20 mm a 4 kulomety Browning ráže 7,7 mm. Zavedení těchto verzí Spitfiru však neznamenal přílišný úspěch. Bylo prokázáno - mimo jiné - že použité motory Merlin III (u verze Mk.I) a Merlin XII. (u verze Mk.II) nejsou příliš vhodné. Teprve Spitfiry Mk.V., vybavené silnějšími motory Merlin 45, 50 nebo 50A a zdokonalenými kanóny Hispano ráže 20 mm těžkosti se silnější výzbrojí odstranily.
Také Spitfire Mk.V., zavedený do výzbroje v letech 1941 -42 byl vyráběn ve třech základních verzích: Mk.VA s výzbrojí 8 kulometů Browning ráže 7,7 mm (vyrobeno 94 strojů), Mk.VB s výzbrojí 2 kanónů ráže 20 mm a 4 kulometů ráže 7,7 mm (vyrobeno 3 923 strojů - tedy nejvyšší počet verze Mk.V) a Mk.VC s tzv. "univerzálním" křídlem s možností obměny kanónů a 2 pum po 113 kg. Stroj měl centrální závěsník pro 1 pumu 227 kg nebo přídavnou nádrž - proto byl podvozek zesílen a posunut poněkud dopředu (vyrobeno 2 447 strojů).
Spitfire Mk.VB, velmi úspěšně zasáhl do bojů např. na Maltě, kde se Spitfiry objevily - mimo evropské válčiště - vůbec poprvé. Tyto Spitfiry operovaly úspěšně také v severní Africe i na mnoha jiných bojištích. Podle podmínek, ve kterých letouny operovaly, používaly i různé druhy filtrů. Zvlášť nápadný byl tzv. tropický filtr pro použití v pouštním terénu (i tuto konverzi je možno ze stavebnice postavit). Spitfiry se osvědčily i v bojích na východní frontě. Z celkového počtu 1 331 do Sovětského svazu dodaných strojů bylo 143 verze Mk.V.B (zbývající stroje byly Mk.Vc).
Spitfiry jsou pevně spjaty i s tradicemi protifašistického boje československého vojenského letectva. Různými verzemi těchto strojů byly vyzbrojeny postupně všechny tři čs. stíhací letecké perutě ve Velké Británii. Spitfiry Mk.V všech verzí se u našich perutí začaly objevovat v polovině roku 1942 a sloužily až do února 1944, kdy byly 310., 312. a 313. čs. stíhací peruť přezbrojena na Spitfiry Mk.IX. Není bez zajímavosti, že jeden ze Spitfiru Mk.Vc (sériové číslo AR-501) z výzbroje čs. stíhacího letectva. perutě ve Velké Británii (NN -D) byl opraven a uveden do letu schopného stavu a je součástí leteckých sbírek Britského válečného muzea v Duxfordu (Imperial War Museum).