Supermarine Spitfire Mk.XIV
Spitfire Mk.XIVC
| Motor | : | Řadový dvanáctiválec Rolls-Royce Griffon 65 o výkonu 2 035 hp |
| Rozpětí | : | 11,22 m |
| Délka | : | 9,97 m |
| Výška | : | 3,86 m |
| Nosná plocha | : | 22,47 m² |
| Hmotnost | : | 2 993 kg |
| Vzletová hmotnost | : | 3 855 kg |
| Max.rychlost | : | 724 km/h |
| Výzbroj | : | Dva kanóny Hispano 404 ráže 20 mm a čtyři kulomety Browning ráže 7,7 mm |
| Nosnost | : | Jedna puma o hmotnosti 226 kg pod trupem |
| Dolet | : | 700 km až 1 300 km |
| Dostup | : | 13 500 m |
| Posádka | : | 1 |
Celkem bylo postaveno 957 letadel, z toho bylo 430 fotoprůzkumných.
Britské letectvo pociťovalo již v první polovině války, že další vývoj stíhacích Spitfirů ve shodě se vzrůstajícími požadavky bude ohrožen hranicemi možností motorů Rolls-Royce Merlin. Ovšem jak továrna Rolls-Royce, tak i konstruktéři Supermarinu viděli daleko kupředu. Rolls-Royce prakticky souběžně s vypuknutím války v roce 1939 začal práci na vývoji nového modernějšího motoru jako budoucí náhrady za Merlin. Vznikl tak typ Griffon o zdvihovém objemu 36,7 litrů (Merlin měl 27 litrů) se značně zdokonaleným celkovým řešením nejen samotného motoru, ale i příslušenství.
Na letoun Spitfire se Griffon IIB poprvé dostal v roce 1941. Verze motoru IIB byla nevýšková s jednostupňovým kompresorem a s výkonem 1272 kW (1735 k). Pokusný letoun se nazýval Spitfire Mk.IV, nesl sériové číslo DP845 a jeho křídlo mělo makety šesti kanónů Hispano. Mezitím se však Spitfiry Mk.IV dostaly do výroby s Merliny 45, takže bylo nutno „Griffonový“ stroj přetypovat na Spitfire Mk.XX. Zůstalo zatím jen u pokusu. Původně měly Griffony dostat Spitfiry verzí Mk.XX a výše, avšak naléhavé potřeby RAF vedly k zavádění přechodných variant s tímto motorem daleko před uvedením „dvacítek“.
V roce 1942 se tak objevil typ 366 neboli Spitfire Mk.XII s motorem Griffon III nebo IV o stejném výkonu, určený pro boj v nízkých výškách. Bylo však nutno vyzkoušet i výškovou verzi Griffonu řady 60 s dvoustupňovým dvourychlostním kompresorem s mezichladičem vzduchu a s výkonem 1470 kW (2000 k). Ještě v témže roce tedy začalo létat šest strojů vyňatých ze série Mk.VIII, vybavených motorem Griffon 61 s protiběžnou třílistou vrtulí. Výsledky byly vynikající, takže ihned následovala objednávka sériových letounů typu 372 Spitfire Mk.XIV. Výraznou změnou proti pokusným prototypům ovšem bylo použití jednoduché vrtule, ale pětilisté, typu Rotol Jablo s listy z bakelizované překližky. Větší motor si vyžádal i zvětšení svislé ocasní plochy, která dostala i jiný tvar. „Čtrnáctky“ se dodávaly v roce 1943 s křídly typu C, tedy se dvěma kanóny Hispano 404 ráže 20 mm a čtyřmi kulomety Browning ráže 7,7 mm.
Použitý motor Griffon 65 o 1507 kW (2050 k) byl ovšem náročnější na chlazení, takže musel dostat dva stejně velké chladiče pod křídlo. Ty se staly s novými ocasními plochami jedním z poznávacích znaků. Piloti si pochvalovali výkonnost nových Spitfirů, ale ti z nich, kteří přecházeli na „čtrnáctky“ ze starších verzí, si museli dost zvykat na jednu neobvyklost - Merlin byl pravotočivý, ale Griffon se točil obráceně, a to si vyžadovalo pozornost a trpělivost při výcviku.
Spitfire Mk.XIV se jako první dostaly k 610.squadroně RAF v Exeteru v lednu 1944. Ta pak spolu s 91. a 322.(holandskou) squadronou nasadila ostré tempo při ničení německých V1, létajících na Londýn a jižní Anglii od poloviny června 1944. Spitfiry Mk.XIV měly na kontě přes 300 V1 ze 429 kusů sražených letouny Spitfire. Od prosince 1944 se dostaly squadrony 130., 350. (belgická) a 610. do svazku 125.wingu 2.TAF a až do konce bojů v Evropě napadaly pozemní cíle i bojovaly s luftwaffe v západní Evropě. Nosily pod trupem jednu pumu o hmotnosti 226 kg, popřípadě pod křídlem ještě dvě po 113 kg, ovšem v přetíženém stavu. Závěsy na pumy měla ovšem křídla typu E, která nesla místo kulometů Browning dva půlpalcové Colt-Browning ráže 12,7 mm v místech, kde byl výstupek pro (nikdy nemontovaný) druhý kanón v každé polovině křídla. Křídlo E se dodávalo ke strojům pozdějších výrobních čísel, které se značily Mk.XIVE, objevovalo se však i XIVe. Třicet takových Spitfirů svrhlo o vánocích 1944 od odpalovací základny V2 v Holandsku 15 tun pum. Křídlo typu E nebylo jediným poznávacím znakem této verze. Nejvíce ji odlišoval snížený trup s vystupujícím kapkovitým krytem kabiny.
Souběžně s bojovým Mk.XIV běžela výroba průzkumné stíhací varianty FR Mk.XIVE s plnou výzbrojí, ale s fotokamerou F-24 namontovanou šikmo v zadní části trupu za kabinou. Měla také křídlo s useknutými konci, s rozpětím 9,93 m a plochou 21,49 m².
Po skončení války v Evropě měly „čtrnáctky“ přejít do oblasti Barmy, ale tato akce se již nedokončila. Celkem mělo tyto letouny 27 squadron RAF.